cestovatelský web
Jana: „Jestli jsme sem v létě jeli takhle mrznout a ležet zakopaní ve stanu metr a půl pod sněhem, tak to jsme se snad zbláznili!“
Honza: „Taky jsem měl jiný představy o dovolený.“
Tom: „Tohle je fakt naposled. Najdeme si jinej sport. Příště jedu k moři a na lezení kašlu! “
Petr: „Po týhle akci to balím. Radši se budu válet někde u vody s opálenejma holkama a vyprávět jim, jakej jsem byl kdysi borec na horách…“
Honza: „Taky už mě to nějak nebere. Odjet do pustiny na druhym konci světa, nikdo kolem tebe, jenom ty, trocha zmrzlýho jidla a tvý zmrzlí kamarádi...“
Tom: „Tohle je fakt naposled. Najdeme si jinej sport. Příště jedu k moři a na lezení kašlu! “
Jana: „Co třeba potápění?“
Tom, Honza: „Berem!“
8. 7. 2001, Expedice Denali - Mt. McKinley
Často je na cestách hinduistickým a budhistickým světem vídávám. Misky rýže před chrámy v Káthmándú, oranžové květy afrikánů věnčící sochy bohů i podřezaná hrdla zvířat při náboženských rituálech Dasainu.
Naivní úvahou, podpořenou nejspíš podvědomou vzpomínkou na báchorky komunistických učitelů, jsem vždycky předpokládal, že smysl obětí je v udobřování bohů. Až později mi došlo, že ta podstata je přece úplně jiná.
Obětujeme, abychom se dokázali obejít bez něčeho pro nás důležitého. A tím uvolňujeme místo pro něco nového, co může přijít.
Oběť není dárek bohům. Oběť je důkaz, že my sami se umíme zříct něčeho, na čem nám záleží, ve prospěch dalších očekávání.
Je to čin směřovaný ne vně nás, ale do našeho nitra.
Máme-li něco získat, musíme se něčeho jiného vzdát.
Snad Ti, Karle, nebude vadit zveřejnění smsky, kterou jsem Ti posílal z Dolomit. Tu zvláštní náladu, zachycenou v té původně nepodstatné zprávě, si od té doby často připomínám. A nejen nad fotkami.
„...Kdyby to byl El Capitan, tak nepíšu. Ale jsem v Dolomitech a zjišťuji, jak jsem na ně neprávem trochu zapomněl.
Vzpomínám na naše začátky - proti mně Tofana... Máme to na dosah a jezdíme teď častěji na druhou stranu světa.
Oblézám to tu na samotáře a nacházím ztrácející se instinkty. Je to zvláštní, ale opojný lézt sám.
Teprve teď člověk váží každý krok, každou karabinu, každý bláznivý nápad dvakrát. Překvapilo mě, jak mě to baví.
Právě sedím na jednom vrcholu mezi Tofanou a Pelmem. Nostalgie...
Přemýšlím, kolik kraboňů jsme v těchto místech vypili a kolik zatáček s panem Šimonem vykroužili.
Měj se krásně. Musím dolů. Znáš to, vrchol není ani půlka. Kéž by to tak bylo i s tím, co člověk prožil do svých čtyřiceti.”
Honza
„...Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce...”
Christopher McCandles
Na začátek stránky