MOUNT LOGAN 2007

	CÍLEXPEDICE Cílem dvoučlenné expedice týmu Lost Horizon (Jan Krabec, Jan Vesták) je výstup na vrchol druhé nejvyšší hory severní Ameriky Mount Logan 5 959 m východním hřebenem – East Ridge. Po přistání v Anchorage na Aljašce koncem června a vyřízení nutných formalit a nákupů se odebereme autem napříč Aljaškou do Chitiny. Hlavní pozoruhodností této zapadlé vesničky uprostřed aljašské divočiny je přítomnost letiště pro malá letadla. S místním pilotem sjednáme let na ledovec Hubbard uprostřed pohoří Saint Elias Mountains v kanadském Yukonu. Vyčkáme na počasí a půjde-li vše podle plánu, přistaneme uprostřed jedné z nejnedostupnějších a největších ledových pustin na světě. 200 kilometrů do všech stran je jen sníh a led bez žádného záchytného bodu, bez jakékoliv známky civilizace. Odjezd expedice jsme stanovili na začátek července. Ideální lezecké období je na Loganu od dubna do konce června. Červencový termín – těsně po ukončení lezecké sezóny – má své klady i zápory. Na kopci budeme v tu dobu pravděpodobně jedinou expedicí (ne že by v sezóně byla hora v obležení horolezců), počasí bude teplejší než v dubnu nebo červnu, počítáme s teplotami jen kolem mínus 30 °C… Na druhou stranu v sezóně – v dubnu a červnu bývá stálejší počasí. Červenec může naše snahy zkomplikovat velkými zvraty počasí, které jsou doprovázeny častými bouřemi. Jeden až dva dny hezkého počasí pravidelně střídají několikadenní sněhové a větrné bouře, třímetrová nadílka nového sněhu pak není na Loganu ničím neobvyklým. Zároveň se velmi zhoršují podmínky na spodních ledovcích, což může být problém při přistání letadla pro náš návrat. Pro samotný výstup jsme si vybrali východní hřeben East Ridge. Je jednou z logických výstupových tras, má velmi vzdušnou a přímou linii a oproti „normálce“ King Trench to není žádný „choďák“. Mezi 3 100 m a 4 000 m se navíc nachází legendární Knife Ridge, se značně exponovaným ostřím hřebene. Po výsadku z letadla na ledovci Hubbard počítáme dva dny na dopravu materiálu na saních k nástupu do cesty. Na hřebenu se staví průměrně 6 výškových táborů. Zásoby budeme brát na 21 dní + v místě přistání zakopeme železnou rezervu. Délka expedice bude záležet především na rozmarech aljašského počasí. Z výše uvedeného popisu je zřejmé, že dosažení vrcholu není jediným cílem. Důležitější bude obstát v takto tvrdých podmínkách, vrátit se zpátky živí, zdraví, neomrzlí. Vyzkoušet si ne úplně snadné lezení v krutých podmínkách aljašské zimy, v nehostinném počasí. Cílem bude i vyřešení všech logistických problémů vyplývajících z naprostého odloučení od civilizace a z vytyčeného plánu postupovat k vrcholu alpským stylem. Samozřejmě také bez tradičního zázemí základního tábora. Stejně jako v případě minulé výpravy na osmitisícový Gasherbrum II odjíždíme na expedici jako nerozlučná dvojice s vědomím, že v takto malém týmu se musíme vzájemně 100% doplňovat a podporovat. Víme, že sebemenší problém jednoho z nás je okamžitě problémem obou a může znamenat konec nadějím. Možná právě proto nejsme upnuti pouze k výstupu na vrchol. Pro Honzu Krabce to bude aljašská premiéra, Honza Vesták už má první lezecké kroky na Aljašce za sebou v roce 2001 na Mount McKinley. Jak to začalo… *Pohled Honzy V. do zákulisí plánování expedice* Nejlepším zaplněním prázdnoty po skončené expedici (Gasherbrum II) je začít spřádat plány na nějakou další. A tak začátkem roku 2007 vymýšlíme několik variant: První tři jsou osmitisícovky – Broad Peak, Manaslu a Nanga Parbat. Broad Peak – odsouváme do pozadí. Necítíme ho jako krok vpřed. Osmitisícovou výšku už jsme vyzkoušeli, trek Karakoramem a pobyt v Pákistánu by byl určitým opakováním našeho výletu před rokem a lezecky po normálce – žádný zázrak. Manaslu – vzhledem k lezecké sezóně, která se nepotkává s učitelskými prázdninami, nebylo co řešit. Další variantou byl Nanga Parbat. Obrovská výzva, jistě i neopakovatelná zkušenost a dozajista v případě úspěchu vrchol naší kariéry. Ostatně do končin v okolí této majestátní hory mířily naše kroky už v roce 2006, jen jsme to nějak nestihli. Rozhodující však bylo, že tak náročný výstup bychom zatím nebyli schopni uskutečnit jen ve dvoučlenném týmu, což stále zůstává jednou z našich priorit. A participovat jako dvojka na jiné větší expedici – proč ne, ale tím pro nás jediným leaderem, se kterým bychom měli chuť do podobné akce jít, je náš kamarád Krisziek Wielicky. Jenže ten má na rok 2008 jiný plán, budeme si muset počkat… A pak tu byl poslední, nejodvážnější nápad. Dlouho jsme ho téměř nebrali v úvahu. Mount Logan. Byl nejriskantnější, s nejmíň komfortem na kopci, lezecky těžší a rozhodně s nejhorším počasím, obrovským mrazem ve dne v noci a neustálými zvraty, kdy sněhové bouře střídají jedna druhou, jak na Aljašce bývá zvykem. A tím vším se pro nás právě stával nejzajímavějším cílem i největší výzvou, největším pokušením. A dozajista velkým krokem vpřed a vzhůru. A do neznáma. Ten posun vpřed a nahoru ostatně symbolizuje i logo, které jsme pro tuto akci vymysleli. Krom toho, že tvarem a designem kopíruje americké dopravní značky a tím symbolizuje také náš přesun z asijských velehor do velehor amerických. Takže bylo rozhodnuto, těch lákavých i když obtížných neznámých bylo najednou tolik, že nám tahle hora přesně padla do noty. A lost horizont – to je přece hledání… Před lety jsem nazval článek o našem působení na Aljašce na expedici na McKinley „Už nikdy!“ Přišel čas to odvolat! České expedice na Mt. Loganu Víme pouze o třech Češích, kteří dosáhli vrcholu Mt. Loganu. Obrovským českým i světovým počinem na této hoře byl v roce 1998 sólový přechod celého masívu Mount Loganu Martinem Minaříkem. Podrobný popis zážitků můžete najít na jeho stránkách - www.martinminarik.cz. Druhou významnou expedicí byl výstup dvojice Pavel Kalný, Jiří Zelený. Pavel s Martinem pak spojili své kroky na expedici na Lhotse v roce 2006, která se pro Pavla stala bohužel osudnou. S Jirkou i s Martinem Minaříkem jsme v kontaktu a oběma děkujeme za cennou pomoc a rady při plánování expedice.

Stránka vznikla v rámci projektu EXPEDITION.SK \| Počet návštěv: 19006