cestovatelský web
Bar v Krymské. Jmenuje se Bar. Hipsteři a já. „Vyfoť nás, prosím.” Dávají mi do ruky Polaroid. Polaroid! Mám to poprvé v ruce. „Tudy se dívá a tady se to mačká.”
Dělám fotku. Čekám, co vyleze. Bojím se i těším. A trochu se chlubím a zároveň si dělám alibi: „Učím digitální fotografii. Tak se omlouvám, jestli tenhle analog nevyjde...”
Vyšel. Excelentně. Prostě Polaroid. Hipsteři děkují.
Netuší, že to Digifoto neučím někde na FAMU, ale na obyčejné základce. A já už to dál pro jistotu nerozvádím.
Prý, že mě vyfotí, abych z toho taky něco měl. Moc bych chtěl fotku z Polaroidu, ale předstírám skromnost. „Ne, díky, to je v poho.”
Dáváme společně nějaké daiquiry, povídáme si. Po necelé hodině odcházejí. Ode dveří za mnou přiběhne zpět hezká slečna z té skupinky. „Pane profesore. Dlužíme Ti tu fotku.” Teď už se nebráním. Fotí.
Prostě Polaroid...
„...večer dorazí cestovatelé do hostelu a během večeře si začínají klást Tři základní cestovatelské otázky: Odkud jsi? Odkud jsi přijel? Kam jedeš?”
První otázka vyznačuje osu svislou a druhé dvě - osy vodorovné. Díky takové konfiguraci se jim podaří vytvořit něco jako souřadnicové soustavy, a když se na této mapě navzájem rozmístí, klidně usínají...”
Olga Tokarczuková: Běguni
Stejně jako na některých fotkách je potřeba vedle foceného objektu položit pro srovnání pětikorunu nebo krabičku od zápalek, aby člověk získal měřítko, podobně to mají horolezci.
Jen tím měřítkem, tou zanedbatelnou pětikorunou, se vedle obrovských hor stáváme my sami
To nám pak při návratech do údolí dává zvláštní pocity pokory, ale i nadhledu.
Pohled shora na každodenní věci i touhu hledat a nacházet správná měřítka. A pokládat ty pětikoruny pro srovnání...
A také vědomí o pomíjivosti a maličkosti ve srovnání s přírodou a horami, kterým jediným je dovoleno dotýkat se nebe.
A i když se rádi vracíme z vrcholů dolů, do údolí,
srdce,
to necháváme nahoře.
Na začátek stránky