Trojice Jan Vesták (29), Petr Malý (25) a Tomáš Měrka (25) se rozhodla podělit se o své zkušenosti z cesty se čtenáři Horolezeckých novin. Při popisu výstupu ledovou flétnou Alpamaya horolezci nešetřili pochvalnými výrazy: "Je to nádherná, exponovaná cesta s krásně přímou linií. Opravdu pěkná dirretissima. Je z ní perfektní výhled." Podle jejich slov byla cesta tou nejlepší, co kdy lezli. "Byl tam taky kvalitní led. A kromě vrcholového séraku tady nehrozí žádné objektivní nebezpečí. Je to krásné lezení."

    Ferrari route vede k vrcholu jedním z ledových žlabů hned nalevo od známé French direct, která v současnosti není vůbec, nebo jen obtížně lezitelná kvůli odtrhu ve spodní polovině stěny (odtrh je znatelný z fotografie stěny - pozn. redakce). Protože se jedná o jihozápadní stěnu a slunce je v Peru, tedy pod rovníkem, na severu, leze se ve stínu. V cestě je zima, ale nefouká tam. Sluneční paprsky dopadají v létě (horolezecká sezona tu trvá přibližně od konce června do poloviny srpna) na stěnu až kolem jedenácté hodiny dopoledne.

    Cesta je dlouhá sedm lanových délek a má sklon kolem 50 stupňů, v horních partiích až 70 stupňů. V cestě hodně padá led a sníh, je lepší jít ji co nejdříve po půlnoci, jako první a určitě s helmou. Na horním konci žlabu visí navíc obrovský sněhový sérak, který hrozí, že se každou chvíli utrhne. První dvě délky tvoří firn a cesta tady má trochu mírnější sklon. Od třetí délky se ale sklon prudce zvyšuje a Ferrari route přechází v lesklé ledové koryto.

    „Na jeho bocích je ale sníh a ten je jako čerstvě napadaný, měkký. Hned to promáchneš skrz naskrz. Byl tam naštěstí vynikající led, mačky i cepíny v něm dobře držely," popisují lezci lezení korytem. "Leze se hlavně na předních hrotech, ale na štandech bylo občas možné najít plošinku na kus chodidla. Nikdy ale nejde postavit celou nohu."

    Výchozím bodem putování k Alpamayu je vesnice Cashapampa v údolí mezi Bílými a Černými Kordilérami. Tady je možné si najmout osly na dopravení těžké bagáže s lezeckým materiálem do základního tábora (BC), který leží podle Honzova výškoměru v 4200 m. Morena camp (C1) leží na hranici sněhu ve 4800 m, C2 v sedle mezi bílými štíty Alpamaya a Quitaraju (6040 m) má výšku 5400 m. Nakonec vrchol Alpamaya je vysoký 5947 metrů.

    Cestu z morena campu (tj. C1) do C2 v sedle v 5400 metrech je nutné někdy jistit. Posledních 300 výškových metrů do C2 je prudký ledový svah, který je navíc rozervaný hlubokými trhlinami. Jeden cepín se tu rozhodně hodí. Cestou dolů bylo letos nutné tento úsek slaňovat.

    Přístupová cesta z C2 k Ferrari route může vést každý rok jinudy. Klíčovou roli tu hraje tzv. bergschrund, tj. trhlina, která se klikatí přes celou šířku spodní části jihozápadní stěny. Bergschrund (berg – hora, kopec, vrch; schrunde – puklina, trhlina, rozsedlina) je charakteristickou vlastností Alpamaya stejně, jako jsou pro něj charakteristické ledové flétny. Ferrari route začíná těsně pod nejvyšším bodem bergschrundu.

    Letos cesta z C2 v sedle padala nejdřív několik desítek výškových metrů dolů doleva na sněhovou pláň, přes tu pak směrem k trhlinami rozbité prudké sněhové haldě pod levou polovinou stěny a přes haldu přímo ke stěně do míst, kde začínal samotný výstup. Přes sněhovou haldu pod bergschrundem se víc leze než chodí a dolů se letos nejstrmější úsek slaňoval. Přístup ale přes výše zmiňovanou sněhovou haldu nemusí vést - může začít sledovat linii bergschrundu už dříve.

    Překonáním trhliny začíná samotný výstup Ferrariho žlabem. V nástupu do něj člověka podle vyjádření kluků nepříjemně odtlačoval od stěny převislý horní okraj trhliny.

    Co se časů týče, z BC do morena campu (C1) trvá cesta 2 hodiny, z morena campu do C2 4 hodiny. Na vrchol Honza, Petr a Tomáš vyrazili z C2 po čtvrté hodině brzy ráno, v jedenáct dopoledne vylezl první z nich na vrcholový hřeben. Z vrcholu začali sestupovat přesně v poledne a do C2 se vrátili po třech hodinách slaňování. Přístup z C2 pod stěnu k nástupu do Ferrari route, tj. k téměř nejvyššímu bodu charakteristické trhliny (bergschrundu), trvá přibližně 2 hodiny. Ve Ferrari route byli kluci 5 hodin, na vrcholu se radovali celou hodinu.

    S sebou měla trojice dvě padesátimetrová lana, každý jednu sněhovou kotvu a dva šrouby do ledu. Plus samozřejmě smyce, karabiny, zbraně, helmy atd. V cestě byly podle jejich slov často nabušené sněhové kotvy. Někdy po šedesáti, ale občas také po deseti metrech. "Kotvy sice byly někdy k ničemu, ale většinou se daly použít. Takže v samotné cestě jsme použili jen 4 ledovcové šrouby a to ve třech různých místech. Poprvé někde za polovinou, protože tam byla špatně zasazená kotva, pak v posledních dvou délkách. Tam nejvíc," komentuje Tomáš potřebný lezecký materiál.

    „Rozhodně to chce dobrý zbraně," zdůrazňuje Petr. Jedno lanové družstvo by mohlo vystačit s asi 5 šrouby do ledu a několika kotvami (přičemž jejich počet záleží na pokročilosti sezóny - čím později, tím více sněhových kotev již v cestě je ponechaných).

    Petr Malý a Jan Vesták mají lezecké zkušenosti i z Himaláje, kde se minulý rok v rámci mezinárodní expedice pokoušeli zlézt 7145 metrů vysoký vrchol Pumori. Ten zůstal bohužel všem členům expedice, vedené známým polským horolezcem R. Pawlowskim, odepřen kvůli extrémně nepříznivému počasí, které vloni na podzim zavládlo v celé oblasti Himaláje.