cestovatelský web
ARCHIV
starší blogy
a zprávy
„Žádný den, kdy je člověk na cestách, není promarněný.” Letos naše cesty na tradičním vandru po Lužických horách směřovaly na skalní hrad Sloup a Panskou skálu.
Letošní přelom července a srpna a místo, kam se pravidelně rád vracím a vždycky vracet budu. Skvělý kemp Lindenstrand u Wolfgangsee v Rakousku jako základna k vysokohorským, ferratovým, cyklistickým nebo paddleboardovým toulkám po Solné komoře a okolí Dachsteinu.
2150 žáků… To je součet všech dosavadních účastníků outdoorových kurzů do letošního podzimu. Velké číslo, dlouhá historie a hlavně velká radost. Radost z nadšených dětí, která nabíjí a která se nikdy neomrzí. Stejně tomu bylo na letošním kurzu, který se konal před několika dny. Snad ta atmosféra bude přenositelná i z krátkých instagramových videí, která jsme tam natočili. Za první 3 dny měla videa dohromady přes 1000 shlédnutí. Nejsme influenceři, ale tohle číslo potěšilo. Stejně jako reakce žáků, rodičů, ale i bývalých žáků, které jsme dostávali. Ve Fotkách už je zároveň i fotogalerie ze všech čtyř „outdoorových dní“ na vodě, na skále i na suchu.
Už při své první výpravě na Aljašku v roce 2001 jsem věděl, že se sem budu pravidelně vracet. Země půlnočního slunce, drsné romantiky, poslední divočiny na Zemi. Letos na mořský kajak do Blackstone Bay. Starší článek ze země zlatokopů a dobrodruhů, který jsem psal již před lety, platí beze zbytku i dnes.
Poslední červnový víkend na stejné vlně se sedmnácti nadšenými a spokojenými deváťáky. Nejhezčí raftová řeka Rakouska je Isel. Teď už to ví zase o pár lidí víc... Velký dík už po několikáté patří kamarádům z Adrenaline Centre. Video je ze sobotní lehčí a nedělní sportovnější části řeky.
V souvislosti se svou postvánoční a silvestrovskou cestou do Nepálu jsem si opsal část rozhovoru s Tomášem Hanákem, na který jsem zrovna v té době narazil. Mluví mi z duše. "…Cestuju rád sám a často nevím, kde budu spát, ale vždy to nějak dopadlo. …Samota pomůže urovnat si myšlenky, usínat a přemýšlet o tom, co člověk viděl. Intenzivní život je i o malých věcech, a já je nechci mít zprostředkované médii, filmem, chci to zažít, vidět a slyšet osobně. Chci být v tom, co reálně je, slyšet šum listí a nepouštět si k tomu do sluchátek nějaký dojemný podkres…" Tomáš Hanák
Potápěči si přejí "Kolikrát dolu, tolikrát nahoru." V posledních divných dvou letech si ale toto heslo často říkám i tady na souši. To "nahoru" se odehrávalo například na podzim na naší cyklovyjížďce s Pavlem na Riviéře.
Sem směřovaly kdysi moje první cesty do hor a do přírody. Hory a jezera Solné komory. Přišlo mi tehdy, že tady začíná svět. Alpy, západ, svoboda. A vlastně to tak mám dosud.
abys byl blízko nebi. Dolomity... Na tenhle okamžik jsem se těšil vlastně celý život. Až budu moct ukázat nejkrásnější evropské hory našemu Davidovi. A tajně si přál, aby ho ta krása okouzlila stejně jako mě tenkrát.
Podzimní vandr do Lužických hor. A k němu ještě na videu jarní projížďka po Berounce. Radost a pohoda. „Když zabloudíš, vzpomeň si na to, co říkávali Indiáni. Neztratil ses ty, ztratilo se tvoje týpí.“ Ernest Thompson Seton
Když jsem v létě procházel pařížskými bulváry, zkoušel jsem vyjmenovávat velké Francouze, kteří mě napadali. Descartes, Moliere, Pascal, Curie, Voltaire, Diderot, Hugo, Dumas, Pasteur, Verne, Eiffel, Lautrec, Cousteau, Camus, Piaf, Mitterrand, de Gaulle, Balzac, Gauguin, Monet, Manet, Matisse, Renoir, Rimbaud, Verlaine, Lamarck, Foucalt, Rousseau, Becquerel, Gay-Lussac, Papin, Sartre, Lavoisier, Ampere, Exupéry, Apollinaire, Zola, Baudelaire, Degas, Delacroix, Bizet, Offenbach, Berlioz… Člověk to dává tak nějak po paměti, někdy i v souvislostech. A teď Češi. Já vím, jsme 6x menší země. Tak to vydělme šesti. Kolik našich myslitelů vyjmenuje průměrný cizinec nebo i Čech?
Kde se jenom stala chyba? Přemýšlel jsem o tom docela často. A bylo mi tam dobře.
Když se horolezecká akce změní v mořsko-kajakovou, protože kamarád spolulezec si zraní pravou ruku a ty si rozdrtíš nárt padajícím kamenem… Ale i tak to bylo fajn. Čím dál víc mě v poslední době baví jezdit sám. Občas se musíš ztratit, abys zjistil, kdo tě bude hledat. Občas se musíš ztratit, abys zjistil, koho hledáš.
Narozeniny v Raftcampu Veltrusy. Normálně na web rodinné fotky nedávám. Když ale na oslavě narozenin místo foukání do svíček nafoukneš raft? Byl to nezapomenutelný a krásný den s těmi nejbližšími. Na vodě i na souši. Odpoledne i večer. Ondrovi moc děkuji za fotky i za video.
Šťastný... Na kole i paddleboardu na konci října u Grand Canyon du Verdon a na Riviéře. A vůbec nevadilo, že moje all inclusive byla bedna plná konzerv, ráno jsem kvůli zimě nosil ponožky v sandálech a neusínal v Hiltonu, ale v kufru svýho auta. Takhle to mám rád, takhle jsem šťastný. „Jestli máš v těle nějakej šíp, už ho nevytrhneš, musíš pryč, pryč, pryč...“
Původně tu mělo být video a fotky z dlouho připravované Ameriky pro Outdoor team. Nakonec v srpnu beru kajak a odjíždím alespoň sám někam pryč, kam až to jde. Letos to moc daleko nešlo. Amerika to není, ale jak jednou řekl Pablo Picasso:„Když nemám modrou, maluju červenou.“ Cestovat sám je zvláštní. Těžké i krásné zároveň. Člověk je ohroženější, ale také vnímavější. Osamocenější, ale také svobodnější. Krátká videa z letošního seakayaku na Jadranu jsem spojil do jednoho celku a mám z nich stejný pocit, jaký jsem prožíval v srpnu. Nakonec skvělá akce.
Vždycky je to s Pavlem souhra a pohoda. Stejně tomu bylo i v září v Arcu a u Gardy. A naše společná jízda rozhodně nekončí. Jen, co to zase půjde.
Návraty do minula. Vandry s usárnou, celtou a dávnou atmosférou táborových ohňů. Letos trochu z donucení lockdownem, taky trochu z nostalgie, ale vždycky s velkou radostí. Přesun z Údolí smrti do Údolí samoty, z rudých skal Utahu na Havranní skály, z vrcholů Himálaje na vrch Klíč, z Amazonky na Berounku nebo do Svatojánských proudů...
Poprvé jsem tu byl na vejšce s kamarádem Ondrou. Byl to nezapomenutelný výlet. Bydleli jsme těsně vedle Vatikánu u jeptišek a Otce Vojtěcha, objevovali Řím místo učení se na zkoušky, pili kraboně, protože nezáleželo na chuti, ale na ceně, a omlouvali se pak z ranních bohoslužeb, protože nás ráno bolela hlava. Ale hlavně jsme tehdy každý den spolu s davy dalších turistů poznávali stále nové a nové památky. Letos to bylo všechno úplně jiné. Vylidněné město uprostřed hlavní sezóny. Zvláštní. U Fontány di Trevi by pár turistů pro živější atmosféru určitě nevadilo. Zato být v Sixtinské kapli spolu s Michelangelovými freskami sám, to byl neuvěřitelný zážitek, který už člověk jen tak nezažije.
Dlouho se mi nechtělo editovat fotky z Havaje. Věděl jsem, že hezké vzpomínky v době, kdy nejde cestovat, můžou být docela bolestné. Odvahu jsem našel až teď, kdy se aspoň Evropa trochu otevřela. Když ty fotky dneska vidím, jsou to silné vzpomínky. Asi někdy napíšu víc o tom, co přináší cestování o samotě. Jednoznačně je to jedna z nejtěžších cestovatelských disciplín. Ale ty bonusy, když se náhodou daří, za to rozhodně stojí. "Nacházení štěstí v absolutním usebrání se," jak by to popsali filosofové. ...a ta selfie, kterých tam je možná vyjímečně víc - to byla potřeba zaznamenat sebe pro sebe. Z nich je vidět to dobré i to těžké.
Johnstone Strait. 110 km moře, taky mlha, nebezpečné proudy a víry zmítající kajakem, každovečerní studium přílivů a odlivů, se kterými nemá smysl bojovat, a velké dobrodružství nás dvou námořníků na samém konci civilizace. A hlavně největší populace kosatek na světě, které se ukážou jen těm šťastným. A my jsme šťastní byli několikrát. Na fotkách to není, jen trochu na videu. Stihnout fotit, když se obří desetimetrový kolos s dvoumetrovou hřbetní ploutví s výskokem a plácnutím o hladinu zjeví kousek před kajakem, jsme se ani nesnažili. Tyhle okamžiky je lepší ukládat si rovnou do hlavy a těšit se z nich a radovat live. A radujeme se z toho do dneška. Díky, Pavle.
Dělící čára mezi dobrým a zlým nevede mezi lidmi, ale v srdci každého z nás. Nepál. Místo velké energie a pozitivní atmosféry. Je život s minimem peněz, bez vymožeností civilizace, ale s otevřeným srdcem, jednodušší nebo komplikovanější? A jaké životy prožíváme v tomto srovnání my? Video a fotky z poslední, za poslední rok již druhé, návštěvy mého druhého domova. "You can take my body out of Nepal but you can never take my soul and heart from Nepal..."
2000 žáků. To je součet všech dosavadních účastníků kurzů Outdoor teamu do letošního podzimu. Velké číslo, dlouhá historie a obrovská radost. Snad ta atmosféra z letošního kurzu v Rakousku bude přenositelná z krátkých instagramových videí, která jsme každý den posílali do světa, abychom se o ni podělili. Fotky, focené Ondrou Sovou, už jsou také na svém místě.
Dlouho jsem nevěděl, jaké pocity ve mně zůstanou po letošní návštěvě Hawaje. Složitá destinace, rozmanitá dobrodružství, navíc jsem byl na všechno sám. A pak to všechno do sebe zapadlo neuvěřitelně samo. Teď už vím, že to bylo krásné léto a vrátil bych se hned. Klíčem k pochopení - a trvalo to dlouho - bylo, že člověk nesmí čekat Ameriku, jak ji zná. Oni jsou Polynésie, tak se prezentují, chovají i vypadají. A když toto člověk přijme, tak ta Aloha najednou vyskočí z každého zážitku a setkání. Poskládaná krátka videa z Instastories, kterými jsem si krátil večery o samotě, jsou ode dneška i tady na webu.
Po pás ve sněhu Dolomit, ve vysokohorských sedlech i istrijské džungli na kole, při nočním paddleboardingu na Jadranu, v uličkách Rovinje i Benátek nebo v obřích peřejích divokého Iselu na raftech - tam všude se odehrával závěrečný rozlučkový sportovně poznávací kurz deváťáků a Outdoor teamu. Fotky jsou hodně rozmanité, stejně jako program celého zájezdu. Pokud se kromě fotek chcete podívat i na několik krátkých videí z Instastories, jsou zde složená pohromadě do cca 5 minutového celku. A díky všem, kteří jste akci sledovali průběžně na Instagramu. Bylo fajn vidět, že vidíte...
Léto už má své jasné kontury. Ze severu ho ohraničují mořské proudy Johnstone Strait v British Columbia v Kanadě s největší koncentrací kosatek a ze západu souostroví Hawaii se žraloky, mantami a panenskou přírodou džunglí, sopek a vodopádů. A taky zaslíbené místo surfařů a paddleboardařů. Tak si v té souvislosti připomínám dvě základní hesla dobrodruhů. To české, že "Kdo se bojí, nesmí do lesa" a hlavně to mořeplavecké, že "Kdo se NEBOJÍ, nesmí na vodu." Ano, je to správně, nespletl jsem se. Popřemýšlejme o tom...
Na posledních výpravách do Nepálu jsem nefotil. Přišlo mi to, že všechno už někde mám, navíc jsem vozil kameru a po ruce vždycky nějaký šikovný kamarád fotograf byl. Letos, na svůj dvanáctý nepálský výlet, jsem foťák zase vzal. Snad se mi povedlo přivézt aspoň pár fotek, které jsou jiné než ty předchozí.
Jako když pejsek s kočičkou vařili dort... Z podobně rozdílných ingrediencí vznikl i program blížícího se sportovně poznávacího zájezdu pro deváťáky. Vysokohorská turistika, cyklistika, paddleboarding, poznávání měst, šnorchlování, rafting na divoké vodě. Doufáme, že výsledek bude lepší než ten dort a že nabídka takhle rozmanitého zájezdu, jaký jsme ještě v historii Outdoor teamu nepořádali, byla dobrým nápadem. Uvidíme za pár dní.
Nemusí se být vždycky ve školních lavicích, že ano. Fotky z povedeného školního dne jsou důkazem, že to jde i jinak. A když jsou šťastné děti, jsou šťastní i učitelé a instruktoři. Zase se to potvrdilo. Nejen tohoto Tarzana najdete ve fotogalerii z paddleboardového výcviku na Vltavě.
Není to úplně ideální aklimatizační plán, ale jak řekl náš nepálský kamarád: Jste ostřílení a s vysokou nadmořskou výškou máte dost zkušeností. Tak snad má pravdu. Ať už to ale všechno zvládneme nebo budeme muset improvizovat podle podmínek a počasí, jedno je jisté. Nejedeme tam (letos po dvanácté) kvůli splnění nějakého plánu. Jedeme tam, protože je to druhý domov. A tam se člověk vždycky rád vrací, protože je mu tam dobře a má tam kamarády.
Recept na poznání skutečné atmosféry navštívených míst? Jezdit s místními v hromadné dopravě, večer dát pivo s bezdomovci, vyměnit auto za longboard, svézt se na vlnách dřív než dorazí turisté, potkat se ráno v pekárně s Justinem Bieberem, strávit odpoledne s vojáky na raketové základně, přemoct strach při cestě na nedostupný útes nad kaňonem, přenocovat tam pak pod hvězdami, projet se na kole po Golden Gate... Bylo to krásné léto!
Paddleboarding vzniknul na Hawaii. Po roce na moři a řekách tedy logicky přišel čas otestovat i tuto legendární destinaci. A tak pročítám statistiky a počítám. Dvě napadnutí žralokem za rok děleno počtem návštěvníků. Vychází mi stejná pravděpodobnost, jako že se mnou spadne letadlo. Takže vlastně fajn. Letenky i paddleboard už jsou připravené. Teď se ještě naučit nezakoktat: "Kauai, Waiahuakua, Haleakala, Kauapea..." Aloha! Už aby byl srpen.
Johnstone Strait je 110 km dlouhý průliv mezi Vancouver Island a British Columbia v Kanadě. A také místo s největší koncentrací kosatek, které tudy proplouvají za potravou. Zkusíme je v létě na sea kajacích navštívit. Pokud nás přivítají, bude to další velký splněný kajakářský sen. Tohle se tam děje...
Další přírodovědná expedice do národních parků Ameriky pro 15 leté kluky a holky... Ano, nejsme normální. V českém školství totiž nejde být normální. A tak proto nebo navzdory máme naplánováno, domluveno a potvrzeno. Srpen 2020 a tři týdny v divočině a krásné přírodě. Lepší než všechny hodiny přírodopisu dohromady.
Žáci si na Instagramu odhlasovali, že by nové učebně Informatiky slušelo na zdi nějaké graffiti. Co se s tím dá dělat? Čekat až to udělá nějaký anonymní kreslíř na tajňačku a pak mu dát za pomalovanou zeď třídní důtku? Ne ne. Jdu koupit náčiní. A vzpomínám na všechna skvělá graffity v Brushwicku a na Venice Beach. Velká škola contemporary art... Graffiti asi OK, koukněte do videa. Nejvíc mě ale těší ta vzájemná interakce a pohodové vztahy. Vždycky se mi učilo dobře. Teď ale ještě líp. Vzájemná spřízněnost. Respekt. Oboustranný. Mám prostě fajn žáky.
Před dvěma měsíci to pro mě byla jen zajímavá sociální sonda. Jak to funguje? Budu si umět držet odstup? Získat pozornost? Je to vážně jiné než FB? Chci získávat odezvu na konkrétní fotky? Dá mi to něco nového? Nepřijdu o něco starého? Atd. atd. Teď už vím. A odpovědí na všechny ty otázky je: “Zůstávám!”
Zrušili mi účty na Youtube a Vimeu, kde byly všechny filmové dokumenty z expedic a dalších akcí. Autorská práva k hudbě... Takže postupně předělávám a přesouvám vše přímo sem na svůj web. Začal jsem, jak jinak, mým nejoblíbenějším dokumentem z expedice na Ama Dablam. Další budou následovat.
1800 žáků… To je součet všech dosavadních účastníků kurzů Outdoor teamu do letošního podzimu. Recept na úspěšný kurz tedy nejspíš už docela známe. Přesto se snažíme, aby každý výjezd byl vždycky trochu jiný. Možná to tak děláme hlavně kvůli sobě. Aby to nás, influencery :-), pokaždé bavilo stejně jako děti. Protože, když to baví instruktory, rychle se ta nákaza přenáší dál. Letošní malá změna byla jednoznačně velkým objevem a nezapomenutelným zážitkem. O co šlo, najdete zhruba od fotky č. 107 ve Fotogalerii.
Z pobytu v ráji na Venice Beach a v Beverly je první série fotek z letošního On the longboard - on the paddleboard tripu po USA. A zároveň je i připomínkou jednoho z největších letních zážitků - sdílených elektrokoloběžek. Byly opravdu na každém rohu a nejen v Santa Monice, Venice a Beverly, ale i v dalších amerických městech. Bavilo mě to. Fungující, ekologické, rychlé. Jeden z největších startupů historie. Za poslední rok proměnil dopravu v mnohých amerických městech k nepoznání. A ode dneška vše startuje i v Praze. Tak hodně štěstí. Pokračování fotek už bude z přírody. A taky z paddleboardu na Coloradu a kola v San Franciscu.
Vím, že dlužím fotky z USA. Ještě chvilku, prosím. Zatím aspoň příhoda z Las Vegas, která mě jako přímého svědka pobavila. Přišli dva borci k ruletě. První dal 100 $ na červenou, druhý 100 $ na černou. Výhru 200 $ si pak kamarádsky rozdělili na půl a spokojeně odešli. Šťastný večer v kasinu... Teda pokud nepadne nula.
I dlouhá cesta začíná jediným krokem. A tím bylo rozhodnutí: "Letos sám." Senzory jsou citlivější a člověk vnímá, co by obklopen kamarády přehlédl. I když vím, že sdílené dobrodružství a radost bývají dvojnásobné a že už po týdnu mi někdo poblíž bude chybět. Pozítří jdu znovu pootočit glóbusem na druhou polokouli. Mám ji rád. A výjimečně místo maček nebo kajaku letos balím věci na longboard a paddleboard. Za měsíc zpět. Ahoj.
Myslím, že hodnocení dětí "nejrychlejších čtrnáct dní" je dobrým důkazem, že právě skončený cyklokurz na Korsice byl opravdu "nejvíc nejlepší". Sešlo se to skvěle. Děti, dospělí, nálada a pohoda i na těch nejdelších etapách. Opravdu jeden z nejlepších zájezdů Outdoor teamu za poslední roky. Díky všem zúčastněným. Fotky jsou od dneška nově ve Fotogalerii.
Po jedenácté na stejném ostrově. Ptali se mě před odjezdem: „A není to pořád stejné?" „Ano. Ještě, že je." Proto tam jezdíme. Stále existují místa, i na mapě Evropy, kde se zastavil čas. Vše vystihuje komentář kamarádů z jedné CK: Kvůli rezervacím kempů na Korsice musíme v kanceláři každoročně zprovozňovat starobylý fax. V 21. století.
Středa 28. 3. Před čtyřmi hodinami jsem ještě učil v Praze. Teď sedím na lodi uprostřed Bosporu. Všechno se nějak zrychluje... Dřív jsme čtyři hodiny jezdili z Prahy do Špindlu. Dnes jsem za tu dobu v rozbouřených vodách Marmanského moře. Velikonoce v Istanbulu. Skvělý nápad. Původně jsem nechtěl filmovat. Nakonec ale přibaluji kameru a točím tento vlog. Proč? Vlastně hlavně pro sebe. Chci zkusit zaznamenat tu náladu, pocity, atmosféru. Jedu sám, což je vždycky trochu jiné. A tenhle vlog je opravdu čistě soukromé cvičení. Prostě dělám si radost a testuji, jestli kameru vezmu i na další cesty. Vypadá to, že určitě.
Měl jsem tu radost vytvářet grafický design obalu hudebního CD. Zita Petrak a její klavírní album vycházející v Torontu. Vše začalo přáním umělkyně: Na obalu potemnělá ulice s autorkou u klavíru, který stojí na deštěm lesknoucí se dlažbě. A výsledek? Veselá hipies zeď, kterou jsem fotil ve městě grungee v Seattle. Myslím, že to vůbec nebyl krok špatným směrem. Vážná hudba ve veselém obalu. Poslední skladbu "Mima" mám nejraději. Pusťte si... "Streets I Know..." (na iTunes)
Dva dny nazpátek. Sedím sám uprostřed noci na břehu moře mezi Asií a Evropou. Na břehu mezi křesťanskou a muslimskou částí světa. Přisedají si ke mně dva asi 25letí mužové. Neumí ani slovo anglicky. Opravdu ani slovo. Kurdové. Z Iránu. Nabízejí cigáro a chtějí si povídat. Nekouřím. Nabízím na oplátku zbytek whisky. Nepijou. Tušil jsem to, ale nešlo nenabídnout. Aspoň zvědavě přičichají. Pak skoro hodinu společně sedíme, pliveme do moře šlupky z piniových oříšků, kterých mají plné kapsy, a povídáme si. Ano, nerozumíme si jediné slovo. Přesto si rozumíme. Vyprávějí o válce, já o životě v Praze. Vyměňujeme si kontakty. Víme dobře, že si asi nikdy nezavoláme. Ale je to hezké gesto. Hezký poslední večer v Istanbulu. Hezké celé Velikonoce.
Když jsem včera doplňoval na web starší fotky z Lobuche, vzpomněl jsem si na ještě jeden rest z minula. Dokumentární video z přírodovědné expedice žáků 9. třídy do národních parků západu a středozápadu USA. Expedici jsme organizovali už dvakrát, naposledy v roce 2015. V českém základním školství naprosto výjimečné a ojedinělé. To není vychloubání se. To je jen konstatování, že školství ještě není úplně v háji. I když to tak často někde vypadá...
Měl to být jen lehký aklimatizační výstup před Pumori. Vraceli jsme se na Lobuche Peak po 13 letech. A nestihli si za ty roky všimnout, že ledovce mizejí i v Himálaji. A tak se z původně lehkého lezení po sněhových polích nakonec stal docela hodnotný podnik, z větší části ve skalách. K fotkám jsem se dostal až dnes.
Cordillera Huayhuash. Před rokem nám to nešlo ani vyslovit a teď už je to historie. Čtrnáct dobrodružných dní v jedné z nejúžasnějších a nejodlehlejších oblastí světa v nás zanechal nesmazatelné vzpomínky. A byl opětovnou připomínkou, že bez přírody, hor, cestování, exotiky, kamarádství a dobrodružství by život nestál za nic. Fotky jsou zde.
„...nevěřil jsem, když indián s výkřikem "boa!" ze sebe najednou začal strhávat oblečení a vrhnul se za anakondou do řeky. Že tohle někdy zažiju a ještě budu asistovat?...” Požádali mě kamarádi, abych původně soukromou zprávu z našeho působení v amazonské džungli zveřejnil. Tak tady je v plném znění, chcete-li. Přeji hezké čtení a zároveň připojuji fotky ze stejných míst.
I pošestnácté na stejném kurzu a ve stejných místech je stále co objevovat. Projížďka na raftech po Gosausee s výhledy na zasněžené stěny Dachsteinu byla letos přesně tím potřebným odpoutáním se od každoroční rutiny. Nevím, jestli někdo před námi už "sjížděl" na raftu Gosausee. Tipuji, že spíše ne. Že jsme ale byli historicky první, kteří zde nastupovali na ferratu z lodi, to je téměř jistota... Fotky ze všech 4 dnů zde.
Cordillera Huayhuash. Málo navštěvovaná, krásná a divoká oblast And. Místo, kde se udála horolezecká legenda Pád do ticha. Místo prý nejhezčího treku na světě. Čeká nás několik náročných dní v 5000 m výškách v sousedství velikánů Siula Grande a Yerupaja. A je vlastně jedno, jestli přívlastek "nejhezčí" je jen básnickou licencí a přehnaným tvrzením z průvodců. Jaké to bude stejně záleží na mnoha dalších okolnostech. Věřím ale, jako vždycky před odletem, že ten přívlastek naplníme opět až po okraj. V sestavě Pavel - David - Honza jsou k tomu výrazné předpoklady.
Džungle! Všechno je někdy poprvé a prázdná místa na mapách zážitků je třeba zaplňovat. Snad nám je amazonští indiáni, lenochodi, piraně, kajmani a vopičáci pomohou poznat a zaplnit. A snad rybička candiru při našem koupání v Amazonce bude zrovna na prázdninách. Ani to radši negooglujte, pokud netušíte. Zde je krásné video přesně z těch míst, kam míří naše kroky a lodě. Pokusíme se natočit podobně hezké. Jestli nás tedy dřív nenatočí něco podobného...
Fotogalerie ze zájezdu do Dolomit, pořádaného pro žáky šestých tříd. Sportovní program, který by dal zabrat i mnohým dospělým, nejkrásnější místa Alp, nejmodřejší nebe, spokojené děti a práce, která je víc než zaměstnání. V Dolomitech začínala před mnoha lety historie zájezdů Outdoor teamu a vracet se sem budeme jednoznačně zas a znovu.
Původní plán lezení Stüdelgratem na Grossglockner se rozplynul stejně rychle, jak rychle se v předpovědi počasí pro Rakousko začaly milimetry očekávaných srážek měnit na jejich desetinásobky. Místo maček tedy nakládáme kajaky a vyrážíme opačným směrem - na sever. A objevujeme krajinu zaslíbenou mořským kajakářům, kteří mají k moři daleko, krajinu stovek průplavů, lagun, propustí, komárů a všudypřítomných nakládaných okurek, které jsou symbolem zdejších míst. Aby té přírody zase nebylo příliš, třetí den následuje přesun do domova evropské bohémy a punku v Kreuzbergu a Fridrichsheinu v Berlíně.
Podpisy stanov a zakládacích listin, to nejde udělat jen tak někde na zahrádce hospůdky. Ostatně z historie víme, do jakých průšvihů pak ty podpisy někde "U Kaštanu" vedou. A tak jsme všechny formality ohledně našeho cestovatelského a sportovního spolku zajeli vyřídit trochu dál. A jak se ukázalo, nebyl to vůbec špatný nápad. Fotky jsou zde...
Páteční odpoledne, odcházím domů ze školy. Míjím garáže v Blatovské. A jak procházím kolem děl malešických sprejerů, kteří neumí víc než čmáranice OMG a Made by Dicki, případně zničení nové omítky v domě naproti, vzpomínám na jeden krásný podvečer před pár dny mezi sklady v Brooklynu. Pojďte se podívat do čtvrti Bushwick, kde graffiti bez nadsázky přerostly v umění, na které se jen tak nezapomíná.
Nemá ani nejhezčí katedrály ani nejhezčí náměstí, o historickém jádru už vůbec nemůže být řeč. A přesto patří k nejkrásnějším. Město, kde samotáři nikdy nebudou osamělí a osamělí nikdy nemohou být samotáři. Letos už popáté a přesto znovu jako poprvé.
Letos už po třiadvacáté! - tradiční ukončení lyžařské sezóny na Pitztalu. Jako obvykle v sehrané partě kamarádů, rodin i partnerských dvojic. Akce je otevřená všem, ozvěte se. Podrobné informace zde...
Sám na liduprázdných ostrovech uprostřed tropického "akvária" Cortézova moře. Bez jediného člověka, bez signálu, bez možnosti dovolat se pomoci, když uštkne chřestýš, kousne tarantule, zraní rejnok, dojde Corona, sežehne Slunce nebo žralok prokousne kajak. A můj Pátek, Honza, jediná živá duše v okolí, zůstává vzdálen desítky kilometrů na pevnině s rozbitým kajakem. Strach z dlouhých kilometrů na moři i obavy z neznámého světa mořských příšer se však rozplynuly hned v prvních minutách po vyplutí. Vedle kajaku se najednou vzneslo nad hladinu asi 20 plachtících rejnoků. To není pohádka. Koukněte na záběry BBC, jsou ze stejného místa na Baja a přesně toto se odehrávalo. A také lachtani, doprovázející kajak na moři i budící mě v noci ve stanu, tuňáci, mořské jehlice, svítící plankton, čtvrtmetroví krabi a spousta velkých barevných ryb modrooranžových, proužkatých, žlutých - jako když zvětšíte ty rybičky z Hledá se Nemo. Fotky jsou z celého pobytu v Mexiku. Na kajaku toho moc fotit nešlo, když je člověk Robinson. Zvířátka nečekejte. Ty jsem si uložil na harddisk v hlavě. A příště si třeba vezmu podvodní foťák.
Po mnoha bezesných nocích s učebnicí kaskádových stylů a více než dvou měsících práce je hotovo. Web Outdoor teamu. Radost z dokončeného i radost, že náš léta fungující projekt má konečně střechu nad hlavou. Zaslouží si to. Design i html Made in Doma. Možná s drobnými nedostatky, každopádně bez stažených šablon, bez vypůjčených kódů. V lezení by se tomu řeklo On sight. Poctivě a bez jištění shora...
„S hlavami v oblacích, ale nohama pevně na zemi. Outdoor team.”
Koupání v listopadu? Ve Vltavě? Na divoké vodě? Se čtyřiceti dvanáctiletými dětmi? Proč ne. Škola hrou. Tak to přece říkal už Jan Ámos. Ale byl on vůbec někdy na raftu? My ano... Fotky z listopadového vodního i podvodního dobrodružství najdete zde. A ještě velké poděkování kamarádům z Adrenaline Centre! Díky.
V USA včera zvítězil hulvát, populista a xenofob a české zpravodajské servery už řeší, jestli to přinese Česku zlevnění vánočních dárků. Ach jo. Zůstávám tedy aspoň pomyslně v srpnových krásných amerických časech, kdy jsme při přesunu z Rainieru do Mexika projeli od severu na jih obrovský kus této skvělé krajiny.
Nevím, jestli by kamarád a instruktor z právě skončeného kurzu souhlasil s citací z jeho hezkého mailu vč. uvedení jména. Tak to nechám bez podpisu. Ale skoro jsem si jistý, že podepsat pod následující slova by se mohl úplně každý z nás, kteří jsme letos s dětmi byli: „...Přál bych si, aby tohle dělaly i ostatní školy. Aby navracely děti k přírodě a ke sportu. Aby je trhaly od mobilů, počítačů a učili je, řečeno metaforicky, 'lézt po stromech'...”
Fotky z letošního outdoorového kurzu jsou zde...
Na některá místa musí jet člověk poosmé či podesáté, aby konečně přestal fotit to, co ostatní turisté. A tak je další série fotek z letošní expedice posbíraná mezi hippies v Haight v San Franciscu, na stěnách domů v bezdomovecké Shannon Street tamtéž, ale i v luxusních čtvrtích Seattle, Los Angeles či na Venice Beach. A ta poslední fotka, to jsou dětské boty, které ztratily svého malého majitele uprostřed studentského kampusu na proslulé Stanford University.
Honza to nazval přesně. Na této hoře není nic malé, nízké ani krátké. Ani nevadilo, že jsme kvůli hlubokému sněhu a blížící se bouři nestáli na samotném vrcholu. Výstup to byl nezapomenutelný, náročný a krásný. A plný osudových rozhodnutí, při kterých by každý špatný úsudek ústil do slepé uličky, do velkého průšvihu. Prostě výstup all inclusive. Nezažil jsem mnoho podobných. Fotky jsou jen z míst a okamžiků, kdy to šlo...
Je to stejné jako s koncertem Pink Floyd, představením v Metropolitní opeře nebo vánoční besídkou vlastního syna. Jsou prostě velké věci, které nejde odmítnout. Podobně to bylo s pozváním do helikoptéry v San Franciscu. Netradičně je tedy první série fotek z expedice Mt. Rainier/Baja ze San Francisca a navíc ze vzduchu. Fotogalerie z dalších částí expedice budou následovat.
Až když jsem balil a na hromadě věcí ležely vedle cepínů potápěčské brýle, tak mně to došlo. Bizarní kombinace: Mt. Rainier/Baja. Horolezecko-seakayaková symbióza. Slunce a mráz. Písek a sníh. Moře a led. Naděje a touhy. Jen společný jmenovatel je pořád stejný. Svoboda ve vertikálách i horizontálách. A především: Být on the road. Je vlastně jedno, jestli vylezeme. Je vlastně jedno, kolik velryb nám zamává svou ploutví. Dokud cestujeme, žijem'... Je to málo? Jak pro koho. On the road...
Vlastně se nemusí jezdit ani nikam daleko. Podstatou dobrodružství "On the road" není objevování nových krajin, ale cesta jako příběh, stav mysli.
Nálady, pocity a zážitky, které do sebe zapadnou v ideální harmonii. A radost z jejich spolusdílení.
Snem horolezců je dosažení hory jako cíle. A jak je to, když cílem není hora, ale především ten zážitek, pocit, vnitřní radost?
Ztracený obzor – Lost Horizon symbolizuje v legendární knize Jamese Hiltona fiktivní nádherné místo, ráj na zemi, bájné údolí uprostřed hor.
Zázrak, kde neplatí pozemské zákonitosti, vše plyne v naprosté pohodě, blaženosti, úzkém spojení s přírodou. V odloučení od zmatků civilizace. Kniha je o hledání tohoto ráje.
O hledání místa, kde se život prožívá v celé jeho košatosti, v lásce, v pozitivním myšlení, toleranci, štěstí a harmonii.
Utopický ráj je ukrytý v těch nejnedostupnějších končinách hor. V nejnedostupnějších končinách duše.
…I my odcházíme tento ztracený obzor hledat. Expedice pro nás není jen výpravou na vysoký kopec. Cílem není postavit se na vrchol.
Možná odjíždíme hledat i sami sebe. Možná jsou naše výpravy pozastavením se a zamyšlením, jakým směrem vlastně dál.
Máme za sebou už hodně expedic. Úspěšných. Úspěšných nejen výstupy na vrcholy, ale především průběhem a atmosférou uvnitř týmu.
Úspěšných zážitky i tím, co jsme se naučili a poznali.
Přesto nás mnohokrát přepadla otázka, jakou cestou pokračovat.
Možná tím vykročením novým směrem bylo, že odjíždíme jen ve dvou. Trochu vzpoura proti mašinérii velkých expedic, které nyní obklopují většinu atraktivních kopců.
A trochu návrat ke svobodnému vandrování přírodou, kterým jsme kdysi začínali.
Dosažení, zdolání vrcholu nehraje hlavní roli.
Důležité není zdolání, ale zdolávání. Důležitější je cesta, ne cíl.
S tím vědomím a klidem odjíždíme na naše poslední expedice.
Jako dvojka nerozlučných parťáků. Odjíždíme najít nebo dosáhnout náš ztracený obzor. Lost horizon.
Na začátek stránky