OSUDOVÁ ROZHODNUTÍ
- MEZI PRAHOU A BRATISLAVOU

Text: Jan Vesták

Pátý díl 12. dílného seriálu Lidé&HORY, 5/2006
Původní článek po rozkliknutí náhledů vpravo

Všichni je známe. Zlomové, často kritické situace v horách. Neodmyslitelný protipól všeho krásného, co hory nabízejí. S nimi ruku v ruce přicházejí rozhodnutí, která oproti těm „v údolích" bývají často osudová.

Vážení čtenáři,

osudové rozhodnutí, o kterém budete číst v tomto čísle časopisu se trochu vymyká ze série příběhů, které jste dosud měli možnost poznat na našich stránkách. Už samotný název Mezi Prahou a Bratislavou o tom napovídá. Opravdu se zde neřeší žádná život ohrožující situace z hor. Přesto na rozhodnutí aktérů příběhu, který se odehrál před třemi lety, osudově záleželo. Záleželo na něm uskutečnění a průběh expedice na jednu z himálajských osmitisícovek. Naše stálé komentátory Alenu Čepelkovou - předsedkyni Českého horolezeckého svazu, Alenu Zárybnickou - meteoroložku a Pavla Jirsu z Horské služby České republiky jsme v tomto čísle nepožádali o obvyklé metodické rady. Jejich názory otiskneme příště. Koho však žádáme o komentáře nebo jen krátké glosy, jste vy, milí čtenáři. Zkuste si v tomto čísle roli komentátorů a pošlete nám své názory, jak byste danou situaci řešili vy. Moc se na vaše podněty těšíme a ty nejzajímavější otiskneme v příštím čísle spolu s dokončením celé povídky. K zasílání použijte buď adresu redakce nebo přímo můj e-mail..

Co nejméně podobných absurdních situací, do jakých se dostali aktéři našeho příběhu, a co nejvíce rozvahy a odhodlání k odvážným rozhodnutím přeje

Jan Vesták, autor projektu

MEZI PRAHOU A BRATISLAVOU

Jaro 2003

Motorest Domašov na dálnici D1 je zhruba na poloviční cestě mezi Prahou a Bratislavou. Symbolicky právě tam si dáváme sraz s kamarádem ze Slovenska. Plán: dát dohromady expedici na jeden osmitisícový kopec. Já seženu pár lidí z Čech a Palo poskládá zbytek expedice ze svých horolezeckých známých a kamarádů na Slovensku. Organizačně se o přípravy podělíme já s Palem, finančně v plánovaných šesti až sedmi lidech. Naše zdaleka ne první expedice, ale osmitisícovka první ano. Výběr padá na takzvanou „Cestu jaků" na Cho Oyu. Normálka nazývaná takto potupně, protože technické problémy na ní jsou opravdu minimální. Ale víme své, osm tisíc není legrace ani na zdánlivě lehké hoře. Navíc těžko se začíná na K 2 nebo v jižní stěně Dhaulagiri…

Nadšení pravidelně střídají stavy zoufalství, přípravy na expedici a všechna úředničina kolem jsou jako obvykle víc vysilující než samotný pobyt v horách. O všechny strasti se zařizováním permitu, carga, dohadování se s agenturami v Nepálu, dohadování se doma s případnými sponzory atd. se dělíme s Palem bratrsky napůl. Československá expedice dvanáct let po rozpadu společného státu. Velká očekávání, velké plány. A společně všichni na vrcholu. Tak znělo jedno z hesel a vážně myšlených předsevzetí.

Listopad 2003

Odjíždíme do slovenské Malé Fatry. Michal, můj spolulezec z předchozích expedic, já a Radek. Kamarád Jarda, poslední z naší české čtyřky zůstal z pracovních důvodů v Čechách, nicméně patří do našeho čtyřlístku. Čtyři mladíčci, ale v horách už ne úplní elévové se rozjeli na Slovensko domluvit detaily své vysněné expedice na první osmitisícovku. Vysněný cíl vysněnými prostředky. Žádná komerční agentura, žádný výstup takzvaně na klíč, všechno si zařídit a zorganizovat a případně vylézt vlastními prostředky, vlastními silami.

V hospodě v údolí na nás čeká Palo. Spolu se svými dvěma kámoši, kteří projevili zájem zúčastnit se naší česko-slovenské společné expedice. To, co jsme s Palem upekli mezi Prahou a Bratislavou v desítkách meilů, se během následujícího víkendu budeme snažit doladit s ostatními účastníky. Kromě toho, že se chceme také aspoň trochu poznat navzájem. Dřív než si polezeme na nervy někde v base campu daleko od domova. Kromě mě s Palem se nikdo z našich delegací navzájem nezná. Není lepší příležitost k prvnímu podání rukou, než právě v hospůdce před výstupem na fatranskou horskou chatu, kde budeme noc a den přebývat. První vodka, druhá vodka, všichni usměvaví, všechno se zdá tak jednoduché a nadosah. Jako už bychom stáli na vrcholu. Hospůdka pod Fatrou je tak krásné místo pro naplňování našich snů. Na dálnici byla zácpa, takže Slováci na nás čekali o několik vodek a pár piv déle. Posilněni stoupáme nocí vzhůru. Palo - nejstarší z naší sestavy, už ostřílený horský vlk, táta se dvěma dětmi. Vkládám v něj velkou důvěru. Těším se z toho, že na expedici bude i někdo, kdo bude krotit naše pubertální nápady. Laco, stejná generace s Palem, tichý namakaný skialpinista a horolezec, zkušeností spoustu, nejvíce z Tater. Bude určitě fyzickým tahounem expedice. Dává nám to pocítit i smrtelným tempem, které nasazuje při cestě na chatu. My Češi si teď nemůžeme dovolit přiznat, že za ním skoro běžíme, vyplazený jazyk, několik infarktů cestou. Ze všech sil držíme tempo, co by si o nás jinak Slováci pomysleli. Peter. Halasný, bodrý chlapík. Vlasy hodně nakrátko, také starší než my, ale už ne o tolik.

Na chatě je tma, zima, nevlídno. Dáváme každý dva tři lahváče a pár loků přinesené vodky. Peter si těch loků dá ještě „zopár", dostáváme klíče od pokojů a ve veselé náladě jdeme spát. Ráno začne naše výjezdní zasedání. Usínáme plní optimismu.

Ráno

Laco jde běhat, my Češi raději dospáváme. Peter přiživuje dráčka z večera. Zasedáme v potemnělé místnosti k hlavní domluvě. Po obědě už musíme spěchat zase do Prahy za pracovními povinnostmi. Venku je krásně, modříny září zlatou barvou, blankytně modré nebe, navrhuji jít si sednout na venkovní lavičky před chatu a domlouvat se tam. Venku trochu fouká. Laco velí, že jdeme zpátky dovnitř. Trochu rozpačitě - mohl se nás přece aspoň zeptat – necouváváme zpátky do polozatuchlé místnosti. Nic nenamítám, přece nebudu dělat dusno. Asi si potřeboval něco dokázat. Nebo jsem zbytečně domýšlivý. Začínáme domluvu. Mluví převážně Palo a já, vyjasňujeme si detaily expedice, seznamujeme ostatní s našimi vizemi, probíráme finanční záležitosti. Peter si přináší nedopitou láhev ze včerejška, pár panáků přece po ránu neublíží. Ukazuje se, že Palo kluky ze Slovenska několik let neviděl, že to nejsou až tak blízcí známí, jak se zdálo. To my fungujeme jako dlouholetí spiklenci. Společná léta na horách nám obrousila hrany a vidíme teď věci hodně podobně. Po asi půlhodinové diskuzi docházíme k prvním nesouladům ve vidění expedice mezi námi a našimi slovenskými protějšky: Mluvím o tom, jak důležitá je pohodová atmosféra v bejzu. „Proto jsme také na všechny předchozí expedice jezdili v partě, která se znala. Těším se, že to podobně fajn bude i letos.“ Peter: „Tam se stejně za čas pohádáme každý s každým, nedělej si iluze.“ Já: „Sorry, nikdy jsem to nezažil, vždycky to nějak šlo ve vzájemný pohodě." Peter kontruje: „Nic si nenalhávej, každý víme, že až nám půjde o vrchol, tak všechno ostatní půjde stranou. Jak uvidím kopec, ženu nahoru. Snad proto tam jedem´, ne? Ideje o společnym postupu na vrchol jsou hezký, ale jsou to kecy." Hladina vodky v jeho lahvi se postupně blíží ke dnu. Kluci z Čech mlčí, nechávají to na mně. Palo se snaží uhladit náš rozhovor a odvézt pozornost k jiným tématům. A hladina Peterovy vodky mezitím dosáhla dna lahve a dvou promile v jeho krvi: „Si nic nenamlouvejte, ten váš postoj, to je pokrytectví, nic víc. Kdo bude silnější vyhraje." Dávám najevo svou nelibost. Peter ještě udělá zvláštní silácké gesto rukama, ze kterého jde strach a Palo v rozpacích ho radši posílá spát. Chvilku se přou, pak Peter opravdu odvrávorá.

Dlouho se pak dohadujeme s Lacem a Palem o tom, jestli ještě přibrat do expedice další zájemce. Mluví o Peteru Hámorovi, známém slovenském lezci, který je dávným Palovým kamarádem a ještě o jednom člověku, kterého také neznáme. Hámor by prý lezl svoji cestu a jen by se s námi podělil o finanční nároky. Nelíbí se mi to. Hrubě se mi to nelíbí. Moje představa „všichni za jednoho“ bere čím dál víc za své. Snažím se ale po proběhlé roztržce nedat další podnět k rozepři, takže obratně volím slova a snažím se vysvětlit naše důvody, proč ne. Cítím, že nám někdo tak trochu krade naší expedici, náš sen, naše ideály. Všechno se pomalu zamotává a komplikuje. Laco by byl pro Hámora. A i pro dalšího Slováka, kterého také nezná. Dívá se na to pragmaticky optikou peněz. Čím nás bude víc, tím se všechno zlevní. Jenže naše priorita je jinde. Kroutím se u těch rozhovorů jako had. Michal a Radek se moc nevyjadřují, vůbec nevím nakolik sdílejí mé obavy a jaké mají z celé domluvy pocity. Řešíme čím dál detailnější záležitosti a ve mně narůstá obrovský balvan, obrovské rozčarování a znechucení vším. Sice domlouvám a řeším detaily expedice, ale v duchu už vím, jak se celý sen sfouknul, prasknul, vyprázdnil a zbyla jen hořkost a nechuť. Kdybych aspoň věděl, co si o všem myslí kluci. Ale poodejít s nimi ze společné místnosti teď uprostřed domluvy by bylo hloupé a průhledné. A tak dojednáváme další podrobnosti a já už jistojistě vím, že domlouvám něco, čeho se hrozně nechci účastnit. Ale třeba se pletu, třeba vidím všechno moc černě, třeba jsem jen velký idealista a až bude příležitost to všechno rozebrat s Michalem a Radkem, tak se ukáže, že to byla jen malicherná bublina, kterou jsem si sám nafouknul a prasknul. Vždyť přece nevzdáme rok vysněnou a připravovanou akci jen kvůli pár neshodám, kvůli pár špatným dojmům. Nebo kvůli jednomu frajírkovi, který se navíc na přípravách nepodílel absolutně ničím. Přece nehodíme za hlavu ty hodiny práce a organizování jen proto, že nám nebo mně nesedl jeden týpek, který až vystřízliví, bude možná úplně OK. Kdyby tak šlo jít si na chvíli někam odsednout jen s Palem a vyjasnit si to ve dvou. Nemožné. A tak jednáme, děláme, že všechno je vlastně v pořádku, děláme, jak nám na akci záleží a jak ji určitě dotáhneme do konce. Opatrná slova - aby se zase na něco nenarazilo - plynou, a já při každé své větě myslím jen na jediné: Ať už jdu lesem k našemu autu a můžu se konečně vykřičet klukům ze svých pocitů, zjistit ty jejich a zmizet z této absurdní hry.

Odpoledne

Jdeme lesem k autu. Mlčíme, v zádech cítíme pohledy kluků ze Slovenska, kteří zůstali. Nebo se ostýcháme to nakousnout. Nebo to řeším jen já v sobě a kluci nic necítí, jsou v pohodě a těší se na vysněné Cho Oyu. Jak jim jen sdělit své obavy? Potřebuji to všechno, co se tam nahoře odehrávalo, nějak pojmenovat a odsoudit. Jenže co s tím? Zničit svůj sen o osmitisícovce? Není to moc velká cena? Do jara, kdy máme odjet, už nic jiného nedáme dohromady. A ještě tím potopíme kluky ze Slovenska, kteří bez nás také nebudou moci odjet. To jsme si vyjasnili už na chatě. Finančně to samostatně neutáhne ani jedna polovina naší skupiny. Potřebujeme se navzájem. Navíc Palo, chudák, je v tom celém tak nějak nevinně. Možná, že také všem křivdím a vidím věci, které nejsou. Navíc kdybychom se trhli a doplnili naší českou sestavu, což by se třeba povedlo, stejně už na ten kopec nemůžeme. I kdyby tam Slováci sami nejeli. Bylo by to, jako, že jsme jim tu expedici ukradli. A jiná podobná hora už nepřichází v úvahu, to nestihneme připravit.

Být nešťastný a zůstat doma nebo to risknout, jet a počítat, že nás hory stmelí? Nebo to prostě vydržet? Není to moc velká cena? Ne, odjet fakt nepůjde. Aspoň v mém případě. I když je mi z toho do breku. Když cukneme, potopíme Slováky i sebe. Když zůstaneme, potopíme jenom sebe, ale zase včetně svých ideálů. A co když to na kluky vybalím a oni řeknou, že všechno je dobrý, že nevidí problém. Jenže beze mě nepojedou. Aspoň Michal ne, to vím. A teď se třeba chystám zničit mu jeho sen o první osmitisícovce. Mám tedy jet proti své vůli, když jsem to všechno zorganizoval, a to jen z důvodu, abych Michala a Radka nepoškodil? Kdyby z toho byli stejně nešťastní jako já, určitě by mi při rozhovorech na chatě něco naznačili. Nebo jsem byl já tak přesvědčivý herec, že kluci vůbec netuší, jak to ve mně všechno vře. A trápí se stejně. Jdu to tedy opatrně na kluky vybalit, uvidím, co oni. A jsem zvědav, co vymyslíme.

„Kluci, já vám musím něco říct. Já nemůžu na takovou expedice jet," odvažuji se konečně cestou k autu. „My ti taky musíme něco říct. My taky ne." A je to. Vzájemně se svěřujeme se svými pocity a zjišťujeme, že jsme trpěli všichni úplně stejně. To je dobrá deviza pro budoucí společnou akci. Ale ne s těmi, kteří zůstali nahoře na chatě… Jenže kam teď a jak jim to říct. Dostávám za úkol zameilovat večer Palovi.

Večer

>Ahoj Palo.

Nevím, jestli tušíš, co Ti potřebuji napsat. Mám z našeho společného setkání a domluvy hrozně špatný pocity. Shodli jsme se na tom i s Michalem a Radkem. Byla spousta věcí, které se nám nelíbily, máme dokonce pocit, že především ty nejzásadnější věci vidíme úplně jinak. Měli jsme o všem jinou představu. Bojíme se zároveň strávit dva měsíce vysněné expedice s člověkem, který nám tak těžce nesedí. Víš určitě o kom mluvím. Nezlob se, že to píšu takto otevřeně, ale nemám ve zvyku mlžit nebo si něco nalhávat do vlastní kapsy. Vím, že vám tím zkazíme vaše plány a je nám to upřímně líto, ale odstupujeme od expedice. Přejeme vám, ať se vám podaří dát dohromady kompletní sestavu a ať v pořádku odjedete i se vrátíte. Přenecháváme vám všechno z domluvených věcí, loga, název atd. Věř, že to neděláme z důvodu, že bychom měli za lubem jinou akci, kam pojedeme sami. Nedovedeme si ani představit, že bychom teď narychlo něco plánovali. Zároveň Tě chci ujistit, že kopec opravdu přenecháváme vám, my jsme ti, kteří odstoupili, a tak je samozřejmé, že se nebudeme pokoušet na Cho Oyu v letošním roce organizovat nějakou jinou expedici. Nehodilo by se to. Snad vše pochopíš, nezlob se. Jakub<

Odesílám tento meil do Bratislavy a bojím se, že s ním nadobro ztrácím Pala. Ale kliknutím na ikonu „Odeslat" přichází obrovská úleva. Žádná lítost nad zmařenými plány. Naopak. Cítím, jak moc tím krokem získávám. Ten obrovský balvan, který mě tížil najednou není!

O den později

>Ahoj Jakube.

Čakal som, že napíšeš. A čakal som, že napíšeš presne v tomto duchu. Cítil som to napätie podobne ako vy. S chalanmi som sa niekoľko rokov nevidel, netušil som koľko sa toho zmenilo. Peter by potreboval na liečenie. A ani netušíš, čo sa všetko odohralo, keď ste odišli. O tom snáď až inokedy. Vážim si tvojej úprimnosti a vôbec sa nehnevám. Zachoval by som sa rovnako. Nenechajte si kaziť náladu. Skúste doplniť zostavu a vyrazte smer naše vysnené Cho Oyu. Tá hora čaká na vás, my zostaneme doma. Všetky materiály, ktoré sú u mňa, Ti prepošlem. Hlavu hore, určite sa ešte niekde stretneme. A úprimne a z celého srdca prajem veľa šťastia. Palo<

Jaro 2004

11. května 2004 členové české expedice úspěšně vystupují na vrchol himálajské osmitisícovky Cho Oyu.

Červen 2006, Bratislava

Po úžasném společném víkendu teď sedíme s Palem v hospodě, je kolem jedné hodiny po půlnoci. Palo má sedm slivovic a jedno pivo, já sedm piv a jednu slivovici. Skoro už se chystáme k odchodu, když se Palo nečekaně a bez souvislosti zeptá: „Jestli to ve mně pořád ještě je.“ Vyvalím oči a odpovídám, že vůbec netuším, o čem mluví. Opravdu. A tentokrát už nemusím nic hrát. Absurdní divadlo skončilo. Těším se až Palo přijede do Prahy. Třeba zase něco naplánujeme…

Pozn. autora: jména aktérů příběhu byla změněna, vše ostatní bylo sepsáno podle skutečnosti.