BOHOVÉ NÁS PŘIJALI VÍC NEŽ VLÍDNĚ

Text: Jan Vesták

Trekking Peru a expedice Huascaran - Alpamayo – text z Lidových Novin 2000
Původní článek po rozkliknutí náhledů vpravo

Česká horolezecká expedice Alpamayo 2000 uspěla v peruánských Andách i tam, kde jiné výpravy musely výstup vzdát

Před třiceti lety při pokusu o výstup na Huascaran, nejvyšší horu peruánských And, zahynula pod lavinou při obrovském zemětřesení celá československá horolezecká reprezentace. Památku obětí této tragédie, která nemá v dějinách horolezectví obdoby, se letos rozhodla uctít skupina mladých horolezců. Jejich expedice Alpamayo 2000 se v červenci a v srpnu vydala do Peru, aby po měsíčním putování touto zemí zdolala dva proslulé vrcholy: Alpamayo (5947 m) a Huascaran (6786m).

Z peruánského hlavního města Limy přilétáme letadýlkem do Cusca. V Limě hrůza, špína, smog, ale Cusco si nás podmaňuje už od prvních okamžiků. Sluníčko, krásné indiánky, lamy... Odbíhám na místní vlakové nádraží usmlouvat s indiánem v pokladně nějakou good price na slavný vláček k Machu Picchu, mé týden staré základy španělštiny zatím slouží, v kapse mám pro jistotu obrázkový slovník pro děti, jakž takž se domluvím.

O den později už šlapeme tropickou džunglí - bambusy, banány, kaktusy, orchideje - přes několik sedel nad 4000 m k legendárnímu Machu Picchu.

Cesta trvá tři dny, svahy And jsou tady přesně tak zelené a prudké jako v učebnicích zeměpisu a atmosféra mezi opuštěnými zdmi bájného města Inků je nepopsatelná slovy. Po sešplhání z prudkých svahů do první obydlené vesnice se několik hodin vyhříváme spolu s několika indiány v termálních pramenech. Voda 42 stupňů, kolem šestitisícové vrcholky, nad hladinou obrovští papoušci a u květů orchidejí občas jako vrtulník zastaví v letu nějaký kolibřík.

Odtud zamíříme k jezeru Titicaca. Když to všechno vyjde, budeme už zítra na plovoucích ostrovech Uros na jezeře, odkud vzešel bájný Inca.

Titicaca a Arequipa

Ráno odplouváme rozbouřenými tmavě modrými vodami Titicacy - nejkrásnějšího jezera, jaké jsem kdy viděl. Je široké 165 km, vypadá jako moře, je úžasně čisté, a je 3800 m nad mořem. Z těchto vod se prý zrodil Velký Inca, který nás tady zatím skvěle chrání a doprovází na každém kroku.

Zastavujeme se na rákosových plovoucích ostrovech v indiánské vesnici. Vše je tady z rákosí – chýše i lodě – všechno, jak nás učili ve škole. Pak už se na vlnách po třech hodinách plavby dokodrcáváme na ostrov Taquile. Bydlíme u indiánů, k obědu nám hrajou na flétny a kytary. Večer vystupujeme na nejvyšší bod ostrova. Pouhých 200 výškových metrů a máme další čtyřtisícovku. Další den (indiáni nevěří, když spíme do desíti a pořád nám nakukují okénkem chýše dovnitř, jestli je to vůbec možné) odplouváme zpět na pevninu a autobusem vyrážíme do Arequipy.

Cesta autobusem do Arequipy vede přes sedla vysoká 4500 metrů, v autobusu skoro nejde z té výšky dýchat a asfalt v těchto končinách ještě nikdo nevynalezl. V Arequipě trávíme dopoledne v klášteře Santa Catalina. Je to zajímavé, všude krásné církevní stavby a obrazy španělských katolíků, jen nikde ani stopa po těch statisících vyvražděných indiánech.

Cordillera Blanca - Bílé Kordiléry

Konečně vyrážíme do nejhezčí části Peru k našim vysněným cílům do oblasti Bílých Kordilér. Autobusem se posouváme přes Limu na cca 15 stupeň pod rovník do Huarazu a Yungay.

Národnímu parku Huascarán a celé přilehlé oblasti se tu trefně říká peruánské Švýcarsko. Cesta přes Limu je úděsná. Po mnoha hodinách jízdy pouští a četných opravách našeho busu přijíždíme do Yungay.

Yungay je po zemětřesení v roce 1970 už jen pár domků kolem náměstí, nějaké palmy, sem tam chameleón či lenochod, kterého večer uvidíte maximálně půldruhého metru od místa, kde jste ho zahlédli ráno.

Místní obyvatelé po katastrofě před třiceti lety mají v lásce Čechy, a zvlášť horolezce, takže tady máme opravdu dveře otevřené. Nad hlavou noc co noc září obrovský Jižní kříž a přesně nad vesnicí se tyčí oba vrcholy Huascaránu.

Poslední zprávy z něj nejsou optimistické. Uvidíme.

Huascarán (6786 m)

Stáváme se hvězdami místního Radiožurnálu, vedeme zde učené řeči do živého vysílání Rádio Americana a místní moderátor vše prokládá peruánskými hity. Máme z toho obrovskou legraci a bojíme se pak vylézt na ulici, aby nás fanynky neroztrhaly… A tak v černých brýlích a sombrerech hluboko do čela prcháme na rozlučku, nehorolezecká půlka naší výpravy zítra odjíždí do Prahy.

Následující den – je to čtvrtek - zdoláváme prvních tisíc výškových metrů do základního tábora ve 4300 metrech.

V pátek po dalších tisíci metrech stavíme celkem bez problémů první výškový tábor.

V sobotu přichází nejdůležitější a nejtěžší den - přelezení ledopádu Garganta, který asi rozhodne. Tady se zastavila většina expedic, před týdnem dva mrtví Španělé, včera jeden spadlý Nor, letošní podmínky podle dosavadních zpráv dost špatné. Po 3 hodinách dolézáme ke klíčovému místu. Led je opravdu hladký jako sklo, padá nám čelist, ale po hodině trápení se už houpeme zavěšeni ve čtyřech skobách a víme, že máme pravděpodobně vyhráno.

Matně si vzpomínám na horolezecké příručky a zhotovuji něco, co by mělo připomínat samosvornou kladku. Kupodivu to funguje, taháme bágly, dalších 25 metrů vzhůru už jde lépe a za další hodinu už stojíme celí šťastní na vrcholu jak dům velkého převislého seraku (ledového bloku) a prostupujeme tak klíčové místo výstupu.

Noc v 6000 m nám vzala spoustu sil. V neděli vstáváme po třetí hodině ranní, všechno ve stanu je pokryto ledem, zmrzla dokonce i horká voda v termosce. Pět minut čistím ciferník hodinek, abych vůbec skrz led viděl, kolik uhodilo – a pak už vyrážíme plni nadějí vstříc vrcholu.

Prvních 300 metrů je prudších než jsme čekali a tahle úvodní expozice nás překvapila tak, že jsme ani nestačili vyndat cepíny. Teď už by to byl artistický výkon.

Lezeme tedy jen s hůlkami a vše záleží na ostrosti maček. Po 300 metrech se svah sklání, klepeme se strachy a zimou jako osiky, konečně vyndáváme cepíny a pro změnu začíná lehký terén, kde by stačily hůlky.

Když jsme si mysleli, že průstup ledopádem bude jediné obtížné místo, byla to chyba. Následuje úsek seraků vysokých zase jako panelák a nástupy do ledových vertikál jsou navíc pro zpestření tak fikané, že mezi ledovou kolmicí, kde je nutné se přisát mačkami a cepíny, a nástupem, jsou pravidelně obrovské chřtány ledových trhlin šířky asi metr a hloubky kolem 50 metrů i více. A tak předvádíme další zajímavou atrakci – s cepíny napřaženými nad hlavou naskakujeme do neznáma a zpravidla úspěšně zasekáváme.

Vychází slunko, zima je ale pořád strašná. Po šesti hodinách utrpení mezi šesti a sedmi tisíci metry nad mořem docházíme konečně na vrchol. Prudké slunce, zima, děsná žízeň, co krok to bolest a vzpomínky na hodiny chemie, jak vypadá kyslík.

O dva dny později po sestupu sedíme v restauraci v údolí. Se spálenou kůží v obličeji, všichni o 5 - 10 kg hubenější - a všichni dokonale šťastní.

A pak už si odjíždíme zalézt na špici z nejšpičatějších - na Alpamayo.

Alpamayo (5947 m)

Obtížnost lezení na tuto obrovskou ledovou pyramidu, považovanou mnohými za nejhezčí horu světa, spočívá v kombinaci vysoké nadmořské výšky a nutností technického lezení ve velmi prudkém terénu. Cesta z posledního výškového tábora vede v dokonale přímé linii v průměrně 55 stupňovém ledovém kuloáru.

Celý pátek a sobotu se trmácíme nádherným údolím plným kaktusů, bromélií a eukalyptů do základního tábora. Materiál nám nesou dva oslíci, jeden z nich se za české lipo stává mým nerozlučným kamarádem. Cestu si krátíme představou opečených buřtů, které nám tu po měsíci a půl putování začínají docela chybět.

V neděli se nám nikam nechce, do prvního výškového tábora tedy stoupáme až navečer ("aby nebylo vedro…"). Což se podařilo - do tábora ve 4800 metrech docházíme celí omrzlí a zničení uprostřed noci, každý na zádech 20 kg materiálu.

O den později se už cestou do posledního tábora v sedle 5400 m vysokém už se musíme jistit, ledové svahy mají kolem 50 stupňů. Poprvé vidíme Alpamayo v celé jeho kráse. Když vidí Jana, jediná žena v naší výpravě, tu téměř kolmou stěnu, připomíná si výrok známého českého horolezce o tom, že "Alpamayo - to je jistá smrt…", a rozhoduje se nejít na vrchol. My tři ostatní chystáme materiál, nespíme strachy a nervozitou a ve tři ráno razíme do stěny.

Další den i přes úděsnou zimu a šílené pohledy do nekončící hloubky pod nohama zažíváme zatím nejkrásnější lezení v životě. Sedm hodin v prudkém ledovém žlabu, kde se za každou chybu tvrdě platí. Horní úseky dosahují 60 až 70 stupňů.

Poslední lanová délka vychází na mě, žlab končí sněhovou převějí a serakem, vrcholový hřeben spadá na obě strany příkře do údolí. Kamarádi Petr Malý a Tomáš Měrka dolézají – a pak už sedíme na vrcholu nejhezčí hory, odkud je výhled na celé Andy. Jsme nejšťastnější na světě.

Tři hodiny slaňujeme stěnu dolů, odkud nás Jana Hanzlíková sleduje dalekohledem. Po sestupu každý dostáváme pusu a hruškový mošt - ani nevím, co bylo lepší...

Expedice končí. Místní hory a bohové nás přijali víc než vlídně. Po 40 krásných dnech mezi indiány, kaktusy a bílými štíty And odlétáme do Prahy. Nad Pacifikem sledujeme pod letadlem obrovskou tropickou bouřku. Všichni dobře víme, že to je ohňostroj na rozloučenou.