Rozhovor pro horolezecký server Expedition.sk po návratu z Expedice Lost Horizon - Gasherbrum II v roce 2006
Původní článek po rozkliknutí náhledů vpravo
Myslím, že otázka by možná zněla přiléhavěji „Proč si horolezectví vybralo mě?“ Přišlo to totiž nějak samo. Vyplynulo to asi z mého vztahu k přírodě a chuti posouvat to původní chození a vandrování někam dál a výš, pokud to nebude znít moc namyšleně. Ale ještě musím říct jednu pro mě důležitou věc – a to je snaha nezapomenout ani dneska na to obyčejné vandrování a toulání se.
A co mě na horolezectví přitahuje? Někdo to už jednou výstižně formuloval, když charakterizoval horolezectví jako „soulad ducha a hmoty“. Doslovně to znělo: akord ducha a hmoty. A jak hudebníci potvrdí, když jsou v akordu všechny tóny přesně na správném místě, tak vzniká úplně nový a úžasný tvar. A přesně tak krásně to funguje v tomhle sportu – když jsou ty duchovní i hmotné věci v rovnováze...
Asi v Alpách, především v Dolomitech. Nic vážného. Turistika, via ferraty. A pak přišel zlom – moje první návštěva Himálají v roce 1996, první setkání s horolezci, první mačky na nohou, cepín a po návratu první pokusy zorganizovat větší expedice do větších kopců.
Nelhat si do vlastní kapsy, nepodvádět a pouštět se ve velkých kopcích jen do věcí, které jsou mírně pod úrovní mých schopností. Ale to jsi asi nechtěl slyšet. A ještě jedna významná zkušenost – chodit a lézt jen s lidmi, se kterými je mi fajn!
Zopakovat – asi pokus o vrchol Pumori. Tentokrát úspěšně. Ta hora mi pořád leží v hlavě. Radši ne – úplně triviální sestup jednou loukou v Dolomitech, kdy blesky sjížděly a mlátily pár metrů od nás. Že jsme to přežili, byla jen obrovská náhoda a štěstí.
Dařilo se mi během této expedice dostavět barák a připravit se na svatbu, kterou jsem měl hned po svém návratu :-) Na vrchol už mi ale bohužel v hlavě nezbylo místo. Krom zdravotních potíží, které byly druhým důvodem neúspěchu.
Stručně řečeno – chtěli jsme to s Honzou přesně takhle a měli jsme to obrovské štěstí, že se nám to všechno povedlo právě tak, jak jsme si naplánovali. Do poslední tečky. A nemluvím teď vůbec jenom o vrcholu. Celá naše filosofie, kterou jsme nazvali Hledání ztraceného obzoru, je dopodrobna popsaná na našem - tvém webu www.losthorizon.expedition.sk. Tam to je celé. Bylo by to téma na obsáhlý rozhovor.
Asi už to vyplynulo z předchozí odpovědi.
Probíhala tak, že si dva kamarádi naplánovali v Karakoramu nádherný trek v krásných horách a taky si naplánovali, když to půjde, na jednu z nich lehkým stylem vystoupat. Součástí plánu bylo zkusit to všechno s co největší lehkostí a radostí, jako když odjedeš na vandr třeba do Roháčů. A všechno se to nějakým zázrakem do posledního puntíku vydařilo.
Radost, obrovskou radost a zároveň zodpovědnost, že ještě musím bezpečně dolů.
Rok práce a úřadování a meilování. Je to pořád stejné a nedá se to obejít. Teda dá, pokud si najmeš full service od nějaké agentury. Ale to už je pak o něčem jiném. To ale není náš styl.
Horolezectví bohužel nemá pro široké konzumní masy atraktivitu ani fotbalu ani hokeje a tak většina sponzorských závazků vzniká především díky osobní známosti a osobní zainteresovanosti zúčastněných. Nejinak to funguje i v našem případě. Především díky Honzovi a jeho napojení na svět outdoorových firem v čele s Hannahem, který nám pomáhá ze všech nejvíc.
Je fakt dobrej :-) Ale teď vážně. V kategorii home video to snad podle reakcí diváků nebyl propadák. A až jednou budeme mít s sebou štáb dokumentaristů, pořádný catering, casting a tak :-), pak teprve budeme výsledek svého snažení moci srovnávat i v kategorii dokumentárních filmů. Zatím se držíme při zemi v kategorii: Natoč, vylez a sestříhej si sám, a docela nás to baví. K výstižnému vylíčení obsahu, jak se ptáš: Není to ani o fotbalu ani o hokeji...
Dobrých parťáků, se kterými ti je fajn a na které se můžeš spolehnout, totiž aby to nebyl jen dobrý spolulezec, ale i kamarád, se kterým je ti dobře – těch potkáš jen pár za život. Možná jednoho, možná dva. A Honza je přesně tím člověkem.
Odpovím zase obecně. Umět se z nich vracet a nejen po úspěšných expedicích, ale i po těch bez vrcholu – jako vítěz, jako člověk, kterého hory obohacují. To platí pro „malý“ kopce i pro Karakoram a Himálaje, kam se budu vracet asi celý život.
Netroufám si na tuto otázku, bojím se klišé i plácání jen tak do větru. Snad něco vysvitne z mých předchozích odpovědí. Ale napadá mě použitelný citát od Josky Nežerky: „Všichni zpátky živí, všichni zpátky zdraví, všichni zpátky jako kamarádi.“
Všichni zpátky živí, všichni zpátky zdraví, všichni zpátky jako kamarádi...
Samozřejmě je spousta všeobecně známých borců - legend, které člověk obdivuje pro jejich výkony. Mám ale i několik vzorů, které obdivuju především pro jejich chování a morální hodnoty – za všechny třeba Polák K. Wielicky. A pak rád jmenuji člověka, kterého mám rád pro to, jak o horách psal a smýšlel: Filip Šilhan.
Neštěstí kohokoliv v horách, i když je to člověk, kterého jsme nikdy nepotkali, je vždycky trochu příběhem, který se týká i nás samotných.
Velký adrenalin mi dává moje působení učitele v českém školství!
Abych ten náš rozhovor nějak uzavřel, vracím se k už napsanému, a vřele doporučuji čtenářům dvě knížky o horách a nejen o nich, které mám rád a které mi mluví z duše: Filip Šilhan: Cesta do hor a James Hilton: Ztracený obzor. Hezké čtení.