Reportáž z Hydro - vodáckého magazínu č. 4/2012
Původní článek po rozkliknutí náhledů vpravo
„Jaká je nejlepší seakajaková destinace?“ Tak zněl dotaz kamaráda, který byl součástí jeho výzkumných otázek pro bakalářskou práci na jedné soukromé sportovní akademii. Uznáte, že v rámci takto pojaté vědecké práce máte jen dvě možnosti jak se neshodit. Buď se toho neúčastnit, nebo plácnout nějakou úplnou, nebojím se říct, hovadinu.
„Přece New York, to dá rozum!“
A hned rozvíjím myšlenku dál. Manhattan je ostrov obklopený veletoky Hudson a East River. Jeho jižní okraj odděluje od Sochy Svobody oceán, ze severu ho zase od pevniny a nebezpečných zákoutí Bronxu chrání řeka Harlem. K tomu atraktivní kulisa mrakodrapů a nepopsatelné kouzlo města měst, té třaskavé směsi velkolepého, neprobádaného, nebezpečného, industriálního i okázalého. To už jsou slušné argumenty pro obhajobu, ne? Jak dopadla ta bakalářka, nevím. V době obhajob totiž nasedám do letadla a s partou dalších dobrodruhů míříme na západ USA na Colorado a Snake River. Jenže mezipřistání je v New Yorku… Ano, tušíte správně, tuhle příležitost jsme si prostě nemohli nechat ujít.
Metro v New Yorku má celkem 468 stanic, takže dostat se kamkoliv je jen otázkou dobré orientace v 1300 km dlouhé pavučině kolejišť a zastávek. Oproti své pražské miniatrapě má ale také jednu nevýhodu. Jsou tu turnikety. A nevejdou se do nich kajaky. Chvíli zkoušíme s kajaky vyřešit naši záhadu hlavolamu: „Jak to vlastně bylo?“ „Uchopte ježka za nejdelší osten a otáčejte, než projdou všechny jeho části…“ Ne, nejde to. Kajak není ježek v kleci. Volíme tedy nečestnou variantu, otevíráme v každé stanici nouzové východy (zamřížovaná vrátka „Only for emergency“) a za zvuků řinčících alarmů, které ohlušují jednotlivé stanice metra, střídavě pronikáme dovnitř i ven za nevěřících pohledů spořádaných amerických spolucestujících.
Svou první plavbu jsme naplánovali od západních břehů Manhattanu přes Hudson River k New Jersey, podél Ellis Islandu k Soše Svobody a napříč oceánem do ústí East River. Za Brooklynským mostem mám už z minulé návštěvy New Yorku vyhlídnutou plážičku, kde se dá bezpečně přistát. Navíc za účasti obdivných pohledů turistů, kteří právě odsud pravidelně cvakají ty tisíckrát okoukané záběry na Manhattan. Ale nepředbíhejme. Nejdřív musíme vyřešit, kde nasednout na vodu. Přetěžký úkol ve městě, které je od okolních vod téměř všude izolované vysokými betonovými břehy. Ideálně položený Battery Park jsme den předem museli z tohoto důvodu vyloučit, z mola č. 40, které je jediným oficiálním místem na Hudsonském břehu, kde je povoleno amatérům spustit plavidlo na vodu, se nám také začínat nechce. Naši celodenní plavbu by to prodloužilo o další kilometry. Při včerejší obhlídce jsme ale našli jedno místo, kde by to šlo. Jen pořád nevíme, jestli ten šokující objev není až příliš šílený. To místo se jmenuje Ground Zero! Jo, přesně tak. Tam, kde v roce 2001 přišel celý svět o iluze, my nacházíme svou kajakářkou naději. A jestli to zní příliš pateticky, jsme přece v Americe.
Kousek od nově vyrůstajícího mrakodrapu z trosek bývalého World Trade Centra se nachází malý přístav pro soukromé jachty. Trochu nás zaskočí velká výstražná cedule s celními nařízeními jak postupovat v mezinárodních vodách, ale nechystáme se, doufám, nikam daleko. Rádi bychom byli večer zase zpět v USA, nejradši v New Yorku a nejlépe v nějaké hospůdce v bohémské East Village. Nezbytný dotaz na velitelském můstku, jestli můžeme odplout na kajacích, je doprovázen nechápavým pohledem – tohle tady ještě nikdo nedělal, na toto zde nemáme příslušnou příručku. Svou špatnou angličtinou uzavírám celou debatu s tím, že do deseti minut jsme pryč a že „Don´t worry, be happy“. Z otevřených dveří ještě za mnou letí věta, kterou, jak jsme hned odpoledne zjistili, nebylo dobré pustit druhým uchem ven: „Be back by 3 p.m. Then the water begins to be wild!“ Dávám tomu váhu maminčiných rad z dětství: „Honzíku, do tří doma…“ Což byla velká chyba!
Vyrážíme v ranní mlze. Vzdalující se siluety mrakodrapů působí v mlžném oparu magickým dojmem. Řeka Hudson je široká přes kilometr, míříme šikmo jejími šedými vodami k orientačnímu bodu – velkým hodinám na protějším břehu v New Jersey. Z mlhy postupně vychází slunce, v dálce září přibližující se zelená silueta sochy Svobody. Provoz na Hudson River i na otevřeném moři postupně sílí, míjí nás výletní lodi, tryskové čluny, policejní hlídky i velké oranžové trajekty na Staten Island. V dálce se postupně zmenšuje jižní výběžek Manhattanu, zubatý od mrakodrapů. Zažili jsme už na seakajacích mnohé. Osamělost v mořích Aljašky, vlny od zaoceánských lodí v úžinách evropských přístavů, dravost Colorada i nekonečnost Lake Mead v Arizoně. Ale tento pocit je něčím nový, neznámý, úzkostný. Obrovská kulisa Manhattanu na obzoru dává všemu děsivé měřítko nicotnosti. A nad hlavou tyčící se obří 93 metrový měděný kolos s pochodní v ruce. Symbol svobody a nezávislosti. A pro nás mininámořníky na kajacích ukazatel naší maličkosti a zranitelnosti. Nad hlavou nás hlídají všudypřítomné vrtulníky New York Police Department, výstražné bóje říkají: „Blíž už se nepřibližujte“, a turisté na vyhlídkových lodích střídavě míří svými objektivy na sochu i na nás. Bětka, moje žena, brečí. Není to ale americké dojetí. Nemůže se nějak psychicky vyrovnat s tíhou tohoto neznámého, tísnivého, ale zároveň velkolepého zážitku. Jenže to hlavní má teprve přijít.
Jsme v polovině trasy. Druhou půlku musíme zvládnout proti proudu valící se East River na náš vyhlídnutý plácek za Brooklynským mostem. Jediné nevybetonované místečko, kde břehy neční 10 metrů nad hladinu. „Honzíku, do tří doma, the water begins to be wild!“ Je přesně 15:00 a my jsme v půlce naší trasy. A začíná odliv. To se nám neřeklo! Odliv v řece? Oceánský odliv nasává z obrovského koryta East Riveru spoustu vody, šedozelené vlny se hrnou proti nám, Bětka brečí a vodácké dobrodružství v New Yorku je na spadnutí. Dřeme proti proudu, každé zaváhání nás stojí ztracené metry, Brooklyn Bridge na obzoru magnetizuje náš zrak, ale naše lodě nepřitáhne. Do toho se motají oranžové trajekty, které křižují naši cestu. Bětce docházejí síly, už nebrečí, ale ani nemluví. Voda se valí. V zúžení pod Brooklynským mostem se protiproud ještě zrychluje. Sleduji posádku před sebou, jak se rve o každý metr. Každý vynechaný záběr nás vrací o kus zpět. Křičím na Bětku, která bojuje z posledních sil. Musíme vytrvat. Jinak bychom odraftovali až někam na Staten Island a tam nám jaksi neplatí newyorská Opencard. A večírek v East Village se blíží.
Zkrátím to: Večírek se konal, plážičky jsme dosáhli, jen obdivné pohledy turistů na břehu jsme ve vyplaveném adrenalinu nějak nevnímali. A Bětka prohlásila, že pozítří jde místo kajaků do muzea.
Stojíme na vyhlídkové plošině Empire State Buildingu. Na rozdíl od ostatních turistů, kteří se kochají pohledem na Manhattan z 350 metrové výšky, my máme úplně jiné priority. Místo fotek do rodinného alba prozkoumáváme přinesenými dalekohledy každý metr východního pobřeží. Připadáme si tu trochu jako zaměstnanci Al-Káidy na vedlejší úvazek. Není lepší místo pro zaktivizování protiteroristické ochranky, než na střeše nejvyšší budovy New Yorku s dalekohledy u očí. Naším cílem ale není dění na Manhattanu, hledáme pouze místo, kde by šly spustit lodě na vodu. V brooklynském parku naproti budově OSN nacházíme jeden ze dvou plácků, kde se břeh sklání pozvolna k hladině. Tam tedy nasedneme do lodí a poučeni minulým dobrodružstvím – tentokrát po proudu – se necháme unášet podél celého východního pobřeží až na naši vyzkoušenou pláž pod Brooklynským mostem. Bětka, také poučena, si myslí svoje a míří do Metropolitního Muzea.
Vystupujeme z metra v Brooklynu, obvyklý hlavolam s názvem "Kajak a turniket" už řešíme zkušeně jako každodenní rutinu, neseme lodě k řece a na vyhlédnutém místě u vody nás okamžitě vyhazuje správce parku. Tady kajaky asi nemají v lásce. Nebo v manuálu. Zbývá nám tedy druhé vyhlédnuté místo k nalodění. Je ale o několik kilometrů dál a nejezdí k němu metro. Přemlouvání taxikářů, že jejich žluté, krásné, světoznámé, nejlepší a nejprostornější taxíky jsou přece naprosto ideální k přepravě lodí, nám zabralo jen asi hodinu a půl, takže nakonec vítězně odjíždíme i s kajaky taxíkem na místo zvané Hallets Cove. Tam zaslouženě nasedáme na vodu. Jenže, co se to děje? Zase něco nefunguje! Zase se řeka rozbila! Opět jsme se přepočítali! Táhne nás to proti proudu. Začal příliv.
Po minulých zkušenostech se pereme s vodou jenom chvíli, pak rozumně otáčíme a driftujeme spolu s řekou proti jejímu proudu do neznámých končin. Zvláštní schizofrenie, jet několik hodin po proudu, a přesto proti. Nevadí nám, že neuvidíme očekávané dominanty východního Manhattanu. Mapu severních končin s sebou nemáme, takže se upřímně radujeme z nečekaného dobrodružství v neznámých územích a vodách. Opouštíme Manhattan, míjíme Harlem, golfová hřiště i velkou elektrárnu, rozkvetlé pobřežní parky i špinavé továrny, podjíždíme železniční mosty i přistávací koridor mezinárodního letiště nad zátokou v Queensu. Řeka se postupně rozšiřuje v obrovský záliv Long Island Sound a my začínáme hledat místo k přistání. Je typické třicetistupňové newyorkské vedro. Na koupel ani nepomýšlíme, okolní industriál Bronxu s ropnými rafinériemi nás od ní dostatečně odrazuje. Rafinérie nám ale komplikují život i jinak. Břehy jsou obestavěny vysokými ploty s ostnatými dráty a výstražnými cedulemi, takže vystoupit na břeh je věc nemožná a pravděpodobně i životu nebezpečná. Sluníčko z nás vysává poslední energii, hltáme další kilometry teď už stojatých vod Long Island zálivu a vyhlížíme happy end naší tajuplné plavby do neznáma. Jako by přání bylo otcem myšlenky, v dálce se z ničehonic zjevuje podivná fata morgána. Zakotvená velká nákladní loď a na palubě dovádějící černošská omladina. Děti skáčou po hlavě někam do útrob plavidla. Radostný křik a stříkající voda. Divné zjevení v našich vyprahlých myslích. Neuvěřitelné. Možná jsme to dneska trochu přehnali s těmi endorfiny.
Ale ne. Připlouváme blíž a z fata morgany je stará elektrárenská loď na uhlí, jejíž nákladové prostory na palubě jsou zatopené vodou a dovádějící omladina jsou děti z přilehlého Bronxu. Oficiální a velmi netradiční veřejná plovárna. A hned vedle lodi písečná pláž jako stvořená k přistání. Že nejbližší stanice metra je odsud pěšky několik kilometrů tíživým dusnem a že kajaky budeme muset vláčet nebezpečnými zákoutími gangsterské čtvrti, to teď vůbec není důležité. Důležitý je přece kýčovitý happy end, když už jsme v té Americe. Takže klapka, akce:
Vystupujeme z kajaků, rudé zapadající slunce hladí siluetu mrakodrapů nad obzorem, zpomaleně vbíháme na rozpálenou plochu plovárny, v černých brýlích letmý odlesk hvězd a pruhů z vlajky na palubě, než smočíme naše opálená vypracovaná těla v azurových vodách bazénu, kupujeme za posledních pár dolarů orosené plechovky Coca Coly a připíjíme si na splnění našeho amerického snu.
Pivo neměli...
A že to není vymyšlený hollywoodský biják, zadejte schválně do Google Maps: Barretto Point Park, New York. Ta loď s bazénem tam opravdu kotví i na fotce ze satelitu!
Rok po našich kajakářských zkušenostech průvodcuji v New Yorku skupinku turistů. První kroky samozřejmě směřují na známý plácek pod Brooklynským mostem. Nafotit přes East River už zmíněné pohlednicové snímky Manhattanu, to je prostě povinnost. Je krásný letní den a v klidném proudu řeky, výjimečně není ani příliv, ani odliv, si vedle sebe vesele pádlují dva kajakáři. Na nechápavé pohledy turistů zkušeně a trochu nostalgicky reaguji: „Jestli to nevíte, New York je přece fantastická kajakářská destinace. To je vědecky dokázáno.“