Expedice Denali 2001
Reportáž z Everestu č. 8, roč.2002
Text: Jan Vesták

McKinley: Už nikdy?

Ty pocity znají asi všichni horolezci. Rok těšení a příprav. Okamžiky na kopci s největším sebezapřením. To zvláštní mrazení v zádech při každém zaseknutí maček. Dobře známé pocity z nepříjemných vstávání do tmy ledového rána, kdy chladí i nejlepší spacák s visačkou extrém –30 a vlastní pohodlnost, nejistota i rampouchy na vnitřní straně stanu velí k ústupu. V těchto chvílích začíná člověk přehodnocovat úplně vše. Vzpomínky na teplo panelákových postelí a slunce vycházející za smogovou kulisou velkoměsta se zdají být ideálem, všechno je najednou naruby. Ve tři ráno, v mlze, větru a mrazu to ani nemůže být jinak.

...A pak někdy možná vyjde slunce, člověk stojí na vrcholu a začíná se opět vracet ke svému neotřesitelnému žebříčku hodnot, který si budoval roky. Chvíle strávené mezi bílými štíty by znovu nevyměnil za nic na světě, instantní jídlo začíná být zase skvělou hostinou, bezpečí stanové plachty a přítomnost kamarádů jsou opět tím nejhezčím zázemím a návrat do šedi velkoměsta je jen přestupní stanicí před dalším podobným bláznovstvím v horách. Anebo ne? 

Camp II., 8. 7. 2001, druhý den sněhové bouře  

Jana: „Jestli jsme sem v létě jeli takhle mrznout a ležet zakopaní ve stanu metr a půl pod sněhem, tak to jsme se snad zbláznili!“

Honza: „Taky jsem měl jiný představy o dovolený.“

Tom: „Tohle je fakt naposled. Najdeme si jinej sport. Příště jedu k moři a na lezení kašlu! “

Petr: „Po týhle akci to balím. Radši se budu válet někde u vody s opálenejma holkama a vyprávět jim, jakej jsem byl kdysi borec na horách…“

Honza: „Jo, taky už mě to nějak nebere odjet do pustiny na druhym konci světa, nikdo kolem tebe, jenom ty, trocha zmrzlýho jidla a tvý zmrzlí kamarádi...“

Jana: „Co třeba potápění?“

Tom, Honza: „Berem!“

           Odjížděli jsme na akci, která už při přípravách vyvolávala v našich řadách mnohem větší respekt, než jaký jsme pociťovali například loni před Alpamayem nebo předloni na Pumori.

Hodně hluboko v podvědomí jsme měli informace o nejstudenější hoře, nekončících sněhových bouřích a vichřicích, které trhají stany, o trhlinách, nemajících ve světě obdobu, o naprosto nestabilním počasí, viděli jsme fotky omrzlin z McKinley, věděli jsme, že díky nízkému tlaku jsou podmínky na tomto kopci srovnatelné s himálajskými sedmitisícovkami a teploty kolem třiceti stupňů pod nulou, že jsou v těchto končinách ještě docela slušný komfort. Náš čas výstupu na úplném konci lezecké sezóny navíc kromě příjemné jistoty, že budeme na McKinley bez asistence cizích expedic, zaručoval i takové pikantnosti, jako problémy s dopravou zpět z ledovce, zaváté stopy po předchozích výpravách a nutnost velmi rychlého postupu, než se trhliny na ledovci úplně otevřou a znemožní nám návrat zpět. I slova pilotů z Talkeetny nám naznačila, že nepůjde tak úplně o výlet na Kokořín: „Takhle pozdě už na ledovec nikdo nelítá. Až se budete chtít vrátit, počkejte s vysílačkou na přelet nějakého vyhlídkového letadla, ozvěte se mu na nouzovém kanálu 19, on nám to snad předá a my vás, pokud ještě půjde přistát na Kahiltně, vyzvedneme…“

V neposlední řadě mi v hlavě zněla slova kamaráda Jardy, který už před rokem prohlásil: „Na ten kopec nevylezete. Letos určitě ne. Možná až budete zkušenější.“ No nebyla to motivace? Jenže do hor se nechodí odpovídat na podobné výzvy, lezení po kopcích nejsou závody se stopkami v ruce ani utkání před zaplněnými tribunami, odpovědi na otázku  „proč?“ jsou úplně o něčem jiném. Možná na ni odpoví následující úryvky z deníku psaném přímo na kopci.

Nejsou to zápisky ve stylu kdy, kde, v kolikáté délce a v jakém stupni technické obtížnosti. Obtížnost psychická byla při tomto výstupu větší než technická. Podmínky vážně extrémní. Krutost, krása i velikost všeho naprosto překonaly všechna očekávání. Polární expedice ve vertikálním směru – asi nejlepší charakteristika celé akce… Následující řádky jsou tedy víc o pocitech než o lezení. O ty šlo ale letos především a byly hodně intenzivní.
 

Camp V., 12. 7. 2001, poslední výškový tábor

Jsme zasypaní sněhem v beznaději v 5400 metrech. Všechno má jiná měřítka, mráz, nekonečné bílé ledovce, které se zdolávají několik dní v mlze v noci s GPS-kou v ruce. Hora je obrovská a přerůstá nás  naprosto ve všem. Člověk je tady odevzdán osudu, počasí, vlastní psychické odolnosti, zbabělosti, síle i beznaději. Nejbližší pomoc je vzdálena mnoho desítek kilometrů někde v údolí, na kopci jsme sami, je po sezóně, celý výstup na vrchol je jen náš. Těžce prošlapáváme každou stopu v nově napadaném sněhu, to, co vydupaly desítky nohou před námi a to, co horští vůdcové prošlapali během sezóny všem dalším skupinám horolezců, my těžce objevujeme a prorážíme znovu a znovu. Fixní lana, o kterých tušíme, že by měla někde existovat, jsou dávno zamrzlá někde hluboko pod námi. Co se dá jistit jistíme, ostatní lezeme na jistotu a morál. Už ani nepočítáme, kolik dní se pohybujeme mezi bouřemi, mlhou, sněhem a lavinami, jejichž frekvence je tak šest až osm za hodinu! Hrůza. V krajině neexistuje jiná barva než bílá, sluníčko jsme neviděli týden, některé dny, když se nedá lézt,  vězíme od rána do noci uvěznění ve stanu, zakopaní pod sněhem, aby nás to nesfouklo, často se nedá nic než ležet a čekat.

První týden jsou tyto podmínky dobrodružství, pak už jen nuda, otrava. S Petrem se zdá, že čím hůř, tím nám to víc klape, naprosto perfektně se doplňujeme a rozumíme si, ponorka absolutně nehrozí ani když jsme spolu ve stanu víc než je zdrávo. Veškerý návod na přežití je boj o každý kousek tepla, suché ponožky jsou životním osudem, z životních hodnot zůstávají trosky. Uvaření vody je nadlidský výkon, vstát a obléknout se ráno ve stanu, kde je všechno obalené ledem (-10 v noci je neskonalý komfort, když venku je -30...), je nepopsatelná dřina, zvlášť, když nesmí omrznout ruce ani nohy, to se pak v těchto podmínkách těžko rozhýbává... Všichni už dávno pochybujeme, jestli takhle do extrému dovedený sport má ještě smysl, děláme, že jsme v pohodě, ale už dávno nikdo není.

 V C IV. musíme zavrhnout West Rib cestu, kterou jsme si vybrali, všude je nový sníh, pořád sněží dál a dál a vrcholové kuloáry jsou nelezitelné a lavinózní. Měníme plány na Washburn Route. Všechno musíme sami prošlapat a najít, doufáme, že z West Buttress hřebenu, po kterém se jde celý den, nás to nesfoukne, tam když si člověk štrejchne mačkou, tak letí kilák na jednu nebo 800 metrů na druhou stranu. Leze se to přesně po ostří hřebene - jedna noha na jednu stranu střechy, druhá na druhou. Všude pusto, prázdno, Aljaška. Takovou rozlehlost a samotu člověk nenajde ani v Himálajích. Už dávno víme, že krása ledovců je hezká možná na fotkách či na videu, že překonání strachu není hrdinství, ale ponížení člověka do pozice zvířete v boji o přežití, že skvělé pocity po návratu do bezpečí nepřeváží ty dlouhé noci v osamění a naprostém odevzdání se přírodě.  A nacházet pravou hodnotu věcí jako je jídlo, teplo, bezpečí vypadá fantasticky, ale stoji to vůbec za to?
 

Vrchol Mt. McKinley, 14. 7. 2001

Stojí!

Jsme na vrcholu nejvyšší hory Severní Ameriky. Já a Tomáš Měrka po celodenním vyčerpávajícím  výstupu. Petr zůstal v C V. s omrzlinami rukou a nohou, Jana se svými obavami z nestabilního počasí. Jsme šťastní a v 18:00 máme pod sebou celou Aljašku, konečně se vyjasnilo, viditelnost na stovky mil, krása. Jsme dva lidé nejvýš na celém kontinentu. Užíváme si to, fotíme a filmujeme. Chvíle vzájemné sounáležitosti a pomoci při závěrečném výstupu ve dvou budou nezapomenutelným zážitkem. Jsme nahoře i za Petra s Janou. Když jsme se loučili ráno v posledním táboře, všem tekly slzy. Jsme tu proto, abychom zapomněli na všechny ty pochybnosti a utrpení cestou nahoru. Nikde ani živáčka, celý vrchol je tu jenom pro nás... Skvělé.

Base camp Kahiltna, 18. 7. 2001

Po několikadenním nonstop sestupu přes jednotlivé výškové kempy v nulové viditelnosti (šli jsme krok za krokem podle GPS souřadnic, které jsme si naštěstí uložili cestou nahoru, viditelnost je na několik metrů a stopy jsou zafoukané a zasněžené) jsme konečně v opuštěném base campu ve 2400 metrech. 100 km od nejbližší civilizace, obklopeni Mt. Hunterem a Mt. Forakerem a ovinuti osmdesátikilometrovými rozervanými ledovci, kde najít cestu mezi trhlinami je v této roční době věc téměř nemožná. Po ledovci Kahiltna postupujeme rychlostí asi 7 km za den. Takto osamělí a odtržení od jakéhokoliv kontaktu s civilizací jsme ještě nebyli, je to zvláštní pocit vědět, že veškerou pomoc musíme hledat jedině u sebe. V base campu jsme si nechali zakopaný benzín a trochu jídla a teď čekáme jako Amundsenova výprava na nějakou spásu či zatracení. Čekáme až se obloha pročistí a nad námi proletí nějaké letadélko, které zachytí náš signál na vysílačce nebo nás uvidí (přidělal jsem červený šátek na tyčku a jsem připraven jím ve správný okamžik mávat jako trosečník...) a přivolá z Talkeetny letadlo. Počítáme dávky jídla (kousek sýra a 1 polívka na den), šetříme benzínem, pro pocit hygieny a kultury vyměňujeme jedny mokré a špinavé ponožky za druhé stejné, máme zásoby tak na týden, tak ať je konečně hezky a něco přiletí...

Vysílačky mlčí, nad táborem sviští lavina za lavinou. Pokud  nehlídkujeme, spíme 20 hodin denně, nic jiného se dělat nedá. Snad si nás časem někdo všimne. Situace jako v dobrodružném románu nebo v americkém akčním filmu, kterému nikdo nevěří. Čtyři ztracenci na konci světa. Beru si walkmana, abych přehlušil burácení další laviny. Chinaski řvou na plný pecky. A nějaké letadlo třeba zítra zachytí naše S.O.S..
 

 
19. 7. 2001

Zachytilo...vznášíme se modrou oblohou nad bílými štíty aljašskými, zážitek snad ještě fantastičtější než výstup na vrchol. Letadélko s námi jako za odměnu prolétá všemi možnými průsmyky a soutěskami a pod námi krása ledovců a nejvyšších štítů Severní Ameriky, která není hezká jen na fotkách a na videu, ale i VE  SKUTEČNOSTI!!! Opravdu. Stálo to za to. Nejvyšší čas porozhlédnout se po dalších kopcích...