Nejkrásnější hora světa

Reportáž z Reflexu č. 43/2000
Původní článek po rozkliknutí náhledů vlevo

Text: Pavel Kovář
 

Bylo to loni na podzim. Sníh zasypával stany pod sedmitisícovou Pumori, tyčící se hned vedle Everestu. Dvacet let tady nebyla taková kalamita. Dva týdny tu trčeli a byli mrzutí z toho, že na Pumori nevylezou. Nevylezli. Ale ještě než to bylo jisté, klábosili v jídelním stanu, šachy ani karty už je nebavily, a Jarek Wocko, polský kamarád, začal básnit o hoře Alpamayo v Peru, prý nejkrásnější hoře světa. A tady začíná jiný příběh.

Jarek je výtečný horolezec, ale i psycholog. V Himálaji "psal báseň v próze" o superkopci na opačném konci světa před českými horolezci a členy mezinárodní expedice patrně i proto, aby tolik nesmutnili nad tím, že v závějích pod Pumori pohřbili své celoroční úspory, přibližně od sta do dvou set tisíc korun. Tohle se občas stává, je to jedno z mnoha horolezeckých rizik.

Vůbec jsem o Alpamayu nevěděl a přitom přečtu o horách kdeco," divil se Jan Vesták (29), učitel základní školy z Prahy. "A tak už v Káthmandú, kde je skoro na každém rohu Internet, jsem neodolal Jarkovu básnění, zašel do internetové kavárny, vyhledal Alpamyo, a když jsem uviděl neskutečně krásnou fotku kopce, bylo jasné, kam za rok pojedeme.
 

Ty tam nechoď

Hora Alpamayo leží v peruánských Alpách, měří 5947 metrů, má téměř dokonale symetrický tvar ledové pyramidy a již párkrát vyhrála anketu o nejkrásnější horu planety. Jan Vesták a jeho přátelé - Petr Malý (25) je něco mezi manažerem a obchodníkem, Tomáš Měrka (25) internetový novinář a Jana Hanzlíková (30) šéfredaktorka internetových Horolezeckých novin -- si o ní brzy četli asi na stovce internetových adres. Mimo jiné zjistili, že člověk stál na jejím vrcholu poprvé v roce 1957, potom se na ledovou horu dlouho nikdo neodvážil, a pokud ano, tak byly výstupy neúspěšné. Teprve až v roce 1975 se dostal na vrchol muž jménem Ferrari, po němž je pojmenován ledový žlab, jímž se většinou leze. O pár let později byl na vrcholu našinec, legenda českého horolezectví - Joska Rybička z Janova u Sloupu v Čechách. Navštívili ho, promítl jim diáky, radil a posléze řekl větu: „Jano, ty tam nechoď, Alpamayo je jistá smrt!" Určitě to nemyslel tak vážně, na rozdíl od horolezkyně.


Budíček ve tři

Půl roku expedici připravovali a do Peru s sebou vzali ještě pět nehorolezeckých kamarádů, s nimiž chodili po památkách. Vylezli na pár kopců a zejména výstup na Huascarán (6768 m) jim dal docela zabrat; tady zhubli od pěti do deseti kilogramů. Nakonec zamířili k té opěvované, nejkrásnější hoře světa. Dva dny šli džunglí do kopců. Základní tábor postavili ve výšce 4400 metrů; tady byli ještě stromy, ptáci, motýli a bublal tu potůček. Další den rozbili kemp na rozhraní ledovců a skal, jen o čtyři sta metrů výše, a pak už jen zbývalo vyrazit do posledního výškového tábora v 5400 metrech. Ale tady, v sedle pod kopcem svých snů - jaký to paradox! - se jim náhle nahoru nechtělo. Dolehla fyzická i psychická únava, docházely zásoby jídla, horšilo se počasí. Taky věděli, že hora přijímá návštěvy hlavně v červnu a červenci. Teď už byl srpen a tady nahoře počasí všelijaké. Potkali Kanaďany, ti nahoře byli, a Američany, jimž se to nepovedlo.

Do výškového tábora dorazili za tmy. Vyšli schválně k večeru, aby se s dvacetikilovými bágly netáhli ve vedru. Byla to chyba, tady nahoře večer už mrzlo. Postavili stany, zalehli, ale nevěděli, co bude dál. „O půlnoci se vzbudíme, a když uvidíme hvězdy, tak nad ránem vyrazíme," slíbili si. Jana váhala. Myslela snad na Rybičkova slova? O půlnoci pár hvězd zahlédli, tím byly kostky vrženy, ale Jana si dala ještě odklad. Pak zazvonil budík ve tři hodiny, protože na výstup se musí brzy, dokud je led pevný.
 

Led všude

Jak se vstává ve výšce pět a půl tisíce metrů nad mořem? „Ve stanu se v noci vydýchaná pára mění v led. Ledová vrstva pokrývá vše a pak při každém pohybu na člověka padá. Ruka či noha vytažená ze spacáku brzy omrzá. Ve stanu je minus deset, venku dvakrát tolik. Nic jsme nevařili, udělat ešus vody ze sněhu a přivést ji do varu trvá půl hodiny. Večer jsme ohřáli vodu a nalili ji do termosek, teď byla vlažná. Pít se musí hodně. Na jídlo chuť není, pozře se müsli tyčinka nebo něco podobného a do batůžku dá čokoláda a hlavně pití. Litr vody s cukrem. Ve stanu je tma a zima, v jeho malém prostoru se může oblékat jen jeden. Nejhorší je obouvání, boty jsou zmrzlé, zipy nejdou zapnout. Organismus pociťuje únavu, při zavazování tkaniček se zadýchám, jako kdybych někde dole běžel do kopce. Když se jeden oblékne, tak zalehne pod spacák, ale stejně je mu zima, a obléká se druhý. Tohle trvá hodinu. Pak se před stanem nacvakají mačky na boty, sbalí lana a vezmou cepíny. Venku je mráz, tma a občas vichřice. V sehrané partě by lidi ze všech stanů měli být oblečeni ve stejný čas. Čekání na opozdilce nikomu náladu nevylepší." Tak to viděl Jan Vesták.


Nevrátíme se

Jana nakonec nešla, prý nemá dost natrénováno. Vyrazili ve čtyři hodiny ve třech. Pod stěnu stoupali dvě hodiny, vydatně si pomáhali cepíny, bez maček by to vůbec nešlo. Věděli kudy jít, tma není neproniknutelná, na přilbách mají světla, ale hlavně viděli desítky snímků zdejšího terénu. Ledová stěna začíná za takzvanou odtrhovou trhlinou. Ta vzniká pohybem masy ledu a sněhu, která taje, odpadává a mění sklon svahu. Bývá deset, padesát nebo i sto metrů hluboká a jen metr až dva široká, zpravidla s převisy. „Přelézt ji byl nejtěžší úsek cesty. Já do ní dvakrát spadl. Přeskočil jsem trhlinu, zavěsil se na cepíny, ale ty se utrhly a už jsem se houpal na laně. Tam jsme mysleli, že se snad vrátíme. V téhle výšce se člověku jednou něco nepovede a už je z toho vyklepanej. Pak to zkusil Petr a uspěl hned napoprvé," říká Jan Vesták.


Osm lan

Za trhlinou začíná stěna s ledovými koryty či žlaby, jimž se říká ledové flétny, vede až k vrcholu a měří tři sta padesát metrů. Jedním takovým žlabem stoupal před čtvrtstoletím i pan Ferrari. Najít ve změti ledu "jeho cestu" prý není těžké. Měli fotografie i popisy výstupů, studovali je, takže po rozednění se nemohli splést. "Cesta stěnou pak byla objektivně vzato bezpečná. Nehrozí laviny ani samovolně padající kameny. Jedině by se mohl utrhnout na vrcholovém hřebenu převislý serak, masa sněhu a ledu. I když se to často nestává, je třeba s tím počítat, ovšem rychle reagovat v tak strmém terénu je často nemožné. Při stoupání padají od prvolezce kusy ledu na kolegy. Letí-li několik desítek metrů, jsou to slušné šlehy. Lézt bez přilby je nemyslitelné," popisuje Jan Vesták. Výstup od trhliny až na vrchol trval pět hodin. Střídali jsme se na prvním konci lana. Lezli osm lanových délek po padesáti metrech; možná jich stačilo sedm, sedmkrát padesát je tři sta padesát. Prvolezec zasekával do ledové stěny dva krátké cepíny jako sekyrky a mačky zabodával předními hroty. Zasekl se rukama, popolezl nohama, a tak to střídal, až urazil padesát metrů. Poté lano zajistil a čekal, až po něm vylezou ti dva, a jeden z nich pokračoval na další padesátku.


Úcta k hoře

Co prožívali nahoře? „Říkal jsem si, že zůstanu metr pod vrcholem a vyjádřím tím úctu k té krásné hoře. Hory se přece nepokořují. Není to má myšlenka, tohle kdysi udělal Mirek Šmíd, horolezecká legenda, na severní stěně Matternhornu. Ale nedokázal jsem to, euforie mne přemohla, stanul jsem na vrcholu a potlačoval radost a slzy dojetí, aby to kamarádi neviděli," svěřuje se Jan Vesták. Cesta byla krásná, hora krásná, kolem fantastické vrcholky And, za dvěma údolími se tyčil Huascarán. Hodinu si tady na sluníčku užívali, potřásali rukama, fotili se, točili video a jedli. Byli už na všech možných vrcholech, na Matterhornu i Mont Blanku, ale nikde prý nepocítili takovou euforii jako tady. Byť věděli, že ta je na místě, až když se všichni ve zdraví vrátí dolů.


E-mail pro Jarka

Oč bylo lezení vzhůru těžší, pod vrcholem má stěna sklon skoro sedmdesát stupňů, o to bylo slaňování snazší. Škoda, že při sestupu se hora náhle zahalila do mraků a mlhy, začal padat sníh a v bílém inverzním světle nebylo skoro vidět. Jim to ale podle všeho zase tak moc nevadilo, cestu z vrcholu až ke stanům urazili za tři hodiny. Jana je při výstupu fotografovala a pozorovala dalekohledem, pak namíchala instantní hruškový mošt a šla jim naproti. Zajímá vás, proč s naší čtveřicí nebyl na nejkrásnější hoře světa Jarek Wocko? Původně měl být v expedici, ale nemohl se dočkat a vylezl na Alpamayo se svou dívkou o měsíc dříve. Proto hned z první vesničky, kam došli, mu poslali e-mail.
 


P. S. Čtenáři o horolezcích nepochybně s potěšením čtou, novináři o nich s podobnými pocity píší. Horolezci se publicitě nebrání, ale jsou tak skromní, že by o sobě nejraději nemluvili. Opět, již poněkolikáté, se to potvrdilo. Na příští léto chystá pražská horolezecká skupina výstup na nejvyšší horu Severní Ameriky, McKinley (6194 m).