Horolezectví jako genetická porucha

Reportáž o expedici Denali z deníku Sport - příloha Volno č. 49/2001
Původní článek po rozkliknutí náhledů vlevo

Text: Bohumil Malášek
 

Pro někoho suchá, pro jiného vzrušivá zpráva obletěla před časem české horolezce i milovníky hor. Dvojice Čechů Jan Vesták a Tomáš Měrka z expedice Denali 2001, jejímiž členy byli ještě Jana Hanzlíková a Petr Malý, vystoupila na vrchol 6194 m vysoké dominanty Aljašky – Mount McKinley. Hora se může pochlubit hned několika superlativy. Je nejvyšší horou polárního pásma, kopcem s velice extrémními podmínkami a prý také nejstudenější horou na Zemi.

McKinley je tak veliká, že si sama vytváří specifické klima. Neexistují pro ni předpovědi počasí. Žádný ze správců parku – tzv. rangerů – si nedovolí říct, jaké počasí lze očekávat. Tak nevyzpytatelným kopcem nejvyšší hora Severní Ameriky prostě je. Teploty normálně dosahují minus čtyřiceti stupňů. Na osmitisícovce se můžete s takovou teplotou setkat až v mnohem vyšších výškách.

„Všechno se potvrdilo. Byly třeba takové mlhy, že jediným naším možným vodítkem byly uložené údaje navigačního systému GPS. Chodili jsme podle toho, co jsme si uložili cestou nahoru. Nedokážu si představit, jak bychom se mohli na ledovci jinak pohybovat," vzpomíná na krušné chvíle na kopci Jan Vesták. „Každý den se ve stanu budíte a modlíte se, aby bylo hezké počasí. Rozmýšlíte, zda má smysl pokračovat v cestě nahoru."

Horolezci každý den zakopávají stany až po střechu do sněhu. Jiná ochrana proti chladu a větru prostě není. Výjimkou není ranní probuzení ve stanu zasypaném po střechu sněhem. „Technicky není McKinley těžkým kopcem. Je srovnatelný s normální cestou na Mt. Blanc. Obtížným jej dělají klimatické podmínky a oproti himálajským vrcholům i nižší tlak vzduchu. Výstup na kopec není až tak horolezeckou akcí, ale spíše polární expedicí, ovšem ve vertikálním směru."

Doplňujícím koloritem jsou polární saně naložené potravinami na měsíc pobytu. K tomu na zádech samozřejmý, nejméně dvacetikilový batoh. Klasické lezení přichází na řadu až v posledních dnech. Pro horolezce spíše neobvyklé práce prý nebyly na obtíž. Naopak.

„Doslova jsme se o kopání záhrabů přetahovali. Důvod? Jednoznačný. Při kopání nám totiž nebyla zima," směje se Vesták. Krutost podmínek dokládá i skutečnost, že místní rangeři doporučují v posledním táboře jako záložní variantu pro přežití vybudování klasického iglú. „Stejně jsme je nestavěli. Spoléhali jsme trochu na skutečnost, že konec sezony, kdy jsme na kopci byli, přinese o trochu lepší počasí. Vyhnuli jsme se možná té největší zimě, ale zase nám hodně padal sníh. Takže jsme hodně prošlapávali, mnohdy jsme jen velmi obtížně nacházeli natažená fixní lana."
 

Mašinérie jim nesedí

Čtveřice horolezců se potkala před třemi lety v Nepálu, kdy v rámci americké komerční výpravy na sedmitisícovku Pumori pracovala v zázemí expedice.

„Hodně jsme se sblížili a navíc poznali, že mašinérie velkých komerčních expedic není nic pro nás. Navíc jsme si věřili i v tom, že jsme sami schopni zorganizovat takové malé expedice," přibližuje vznik lezeckého týmu Vesták. „Loni v létě jsme byli ve čtyřce úspěšní na Huascaránu a Alpamayu. Nebylo pochyb, že příští rok pojedeme opět spolu. Denali byla naše třetí společná akce."

Co žene čtveřici do hor, je prý na dlouhé povídání. „Na takové věci se nemůžete ptát. To je přece jasné. To je daná věc. Genetická porucha. Máme to tam strašně rádi. My tam nechodíme kvůli výstupům, ale kvůli horám. Ten prožitek a ty pocity, které člověk zažívá v obklopení vysokými štíty, jsou nepopsatelné slovy."

Letošní rozhodnutí pro Mt. McKinley mělo hned tři důvody. „Za prvé. Chtěli jsme horu, která je něčím zvláštní. Druhý důvod je pragmatický. Jako učitel mohu v pohodě cestovat především o prázdninách. Do Himálaje, který tak všichni milujeme, se jezdí na jaře nebo na podzim. Třetím důvodem byla kombinace mohutnosti hory a nejvyššího bodu kontinentu."


Euforie poprvé

Už na startu expedice prožívala čtveřice obrovské napětí. Dopředu domluvená letecká přeprava do základního tábora dostala najednou trhliny. S blížícím se koncem sezony nechtěli Američané naše lezce do prostoru hory pustit.

„Nakonec jsme sehnali jinou leteckou společnost. Chvíle napětí jsme si tedy užili ještě před startem. A to jsme pak ještě museli čekat čtyři dny na to, než počasí pustí letadlo, tedy i nás, do základního tábora. Každým dnem se podmínky na ledovcích rapidně zhoršovaly, každým dnem čekání se zmenšovala naše naděje na vrchol. Když jsme nasedali, zmocnila se nás euforie poprvé," přibližuje atmosféru na startu expedice Vesták. To ještě všichni netušili, co jim divoká aljašská příroda připraví. Vůbec nevěděli, jak se dostanou zpět. Řekli jim jen, až uvidí nad hlavami nějaké letadlo, tak si mají zavolat o pomoc! Tvrdou práci na kopci opravdu přerušovalo hodně nevyzpytatelné počasí.

„Čas se dá zabíjet různě. Dokázal jsem třeba i dvaadvacet hodin denně spát. Horší to měli kluci, kterým se to nedařilo. V jednom z táborů vytáhl Petr doutníky. Tím nás, mimo jiné všechny nekuřáky, naprosto překvapil. Kouřili jsme ten den všichni. Posloucháte walkmana, o němž jste si ještě před pár měsíci mysleli, že je „mastňáckou" záležitostí, a spíte. I vařením se zabije docela dost času. Vařit se musí venku a to je řádná otrava."


Těšili se na eidam

Zdroj světla patří do nezbytné výbavy každého horolezce. Čelovka v Tomášově batohu však byla vyhlášena největší zbytečností výpravy. Polární den nabízel totiž i o půlnoci světelné podmínky, které umožňovaly bezproblémové fotografování.

„Stejně jsme hodně chodili i v noci. Potřebovali jsme, aby byl ledovec tvrdý. Polární noc je fantastická. Toho, čeho se normálně lezci třeba v Alpách bojí – že nestihnou do tmy zabivakovat, jsme se obávat nemuseli."

Strachu si ale užili dost. S nebezpečím ohrožení života musí počítat každý horolezec. V extrémních klimatických podmínkách dvojnásob. „Samozřejmě, že jsme měli strach o holý život. Ani nevím kolikrát," nechce listovat v paměti Vesták.

Radostný okamžik se mu však vybaví hned. „Před odchodem na kopec jsem zakopal v základním táboře dvouapůlkilogramový kus eidamu. Různé müsli tyčinky, čokolády či další energetické preparáty nám lezly krkem. Kvůli váze jsme jedli hodně skromně. Vždyť jsem zhubnul nejméně o deset kilo."
 

Euforie podruhé

Přes všechna trápení na kopci přišel den s velkým „D" – výstup na vrchol.

„Makali jsme strašně. Lezli jsme bez vynášek, alpsky. Komerční expedice Poláků, která byla s námi na kopci, pracovala na jednom úseku patnáct dnů, my jen sedm. Jejich klienti byli hodně naštvaní. Říkali, že vyšli na kopec už třikrát, ale na vrcholu ještě nebyli," vykresluje Vesták pocity z kopce i tvrdou dřinu.

Pak přišla největší krize – byli zasypáni ve sněhu. Kolem krutý mráz. Všechno na ně dolehlo. Zmrzla voda v termosce. I v benzínu se udělala jakási hrouda ledu. „Jako chemik bych to ani neměl říct, protože tomu nevěřím. Ale zažil jsem to. Hovořili jsme o tom, že začneme jezdit na pláže, jen a jen se opalovat."

Na samém konci trápení čekala sladká odměna. Poslední výstupový den přišlo parádní počasí. To ale musela hora ještě zahrozit. Na kopci ráno řádila vichřice. V pokusu o vrchol zastavily Malého omrzliny. Hanzlíková se obávala nestálosti počasí a zůstala s Malým v posledním výškovém táboře. Počasí se rychle vylepšovalo, z původního průzkumného pochodu do sedla Denali se vyklubal útok na vrchol. „V údolí se sice usadily mraky, ale viditelnost byla nádherná. Sto, možná dvě stě kilometrů. Samozřejmě, že se nás zmocnila euforie. Odměna nebyla potřeba. Odměnou bylo, že jsme na vrcholu, že to vidíme kolem sebe."


Euforie potřetí

Vrcholem však expedice nekončí. Čtveřici čekala náročná cesta dolů. Čtyři dny tvrdého pochodu, proloženého i jednou čtyčiadvacetihodinovkou.

„Mohli jsme to stihnout i dříve. Kdyby tomu tak bylo, tak jsme se stali nejrychlejší letošní expedicí. To jsme se dozvěděli až dole. Navíc to nebylo účelem expedice. Pak už jsme jen čekali v základním táboře, až se vylepší počasí, a s vysílačkami vyhlíželi letadélko, abychom mohli zavolat o pomoc. Věřili jsme, že nás pilot některého z vyhlídkových letů uslyší. Naštěstí jsme čekali pouze půldruhého dne. Dostavila se další euforie. Přišel americký happy end. Nevím, zda to nebylo silnější než vrchol. Bylo překrásně jasno, viděli jsme kopce, údolí, které při cestě tam zakrývala mlha..."

Další hluboký zážitek připravil čtveřici pilot letadla. „V rozhrkané cesně nám pustil do sluchátek hudbu, kterou bych doma nikdy neposlouchal. Zpívala Enya. Letěli jsme nad kopci, ve sluchátkách pěla Enya. To byla bomba. Už teď se těším, až budu stříhat video. Pod obrázky určitě půjde Enya."