ZADRŽ HORO, MĚSTO SPÍ

Text: Jan Vesták a Martin Dušek

Expedice Huascaran 2000 – článek z Everestu č. 3/2001
Původní článek po rozkliknutí náhledů vpravo

V červenci letošního roku pobývala v jihoamerickém Peru česká horolezecká expedice. Její členové složení z mladých českých lezců se vydali do centrální části And do oblasti Cordillera Blanca. Jedním z hlavních cílů expedice byl výstup na v Česku smutně proslulý Huascarán (6786 m). Ten se v roce 1970 nesmazatelně zapsal do historie nejen českého, ale i světového horolezectví. Při působení na této nejvyšší hoře peruánských And tehdy zahynuli pod lavinou při obrovském zemětřesení, které postihlo Peru, všichni členové československé výpravy. Výstup na Huascarán v době 30. výročí této tragické události byl věnován právě jejich památce.

Ruština pod Huascaránem

„Otkuda vy, rebjata? Iz Čechoslovakiji?“ Tak tato slova zní na tomto místě úplně jako z jiného světa! Jsme totiž právě u autobusu, který nás odveze ze špinavé Limy, hlavního města Peru, konečně do hor. Nejdříve to vypadá na jeden z mnoha žertíků někoho z naší výpravy, ale otázka je hned vzápětí zopakována místní menší ženou středního věku (abychom nikoho neurazili, bude lépe diplomaticky říci mladšího středního věku, tedy něco okolo padesátky) a my se s ní dáváme do hovoru. Postupně lovíme v paměti slovíčka a někdo i věty holé z jazyka ruského, protože slovní zásoba ve španělštině sestávající ze slov „quanto costa uno cervesa“ (kolik stojí jedno pivo) skutečně není na dlouhou konverzaci, a přitom nám vůbec nepřipadne divné používat jazyk, ke kterému pojí alespoň ty starší z nás vzpomínky různé na doby minulé. Dozvídáme se, že máme stejnou cestu, tedy do srdce Bílých Kordiller, do Yungay. Z osoby v místním davu zprvu přehlédnutelné se začíná postupně stávat naše známá Dina a my se nestačíme divit i nadále. Bohužel po pár minutách jízdy autobusem začíná blikat obrazovka televize (ano, takové vymoženosti peruánským autobusům nechybí, na rozdíl od mnoha věcí, bez kterých by řidič v Evropě okamžitě přišel o technický průkaz) a kreslený Tarzan s doprovodnými zvuky džungle ve standardní jihoamerické hlasitosti, to jest „volume co nejvíce doprava“, neumožňuje v rozhovoru pokračovat. Škoda, už jsme v ruštině začali skládat i jednoduchá souvětí... Co jsme se od naší nové známé dozvěděli? Především to, kde se naučila tak dobře (na rozdíl od nás) rusky - studovala sedm let mezinárodní právo v Kyjevě. Často se tam prý setkávala i s lidmi z Československa. S těmi se potkala i v roce 1970 pod Huascaránem. Tehdejší československá expedice byla v Yungay velkou raritou. V současnosti Dina vyučuje na universitě v Huarázu, je činovnicí národního svazu novinářů a má v Yungay lékárnu. O všechny příbuzné - rodiče, sourozence i nastávajícího manžela přišla v roce 1970 při zemětřesení. Slibuje nám po příjezdu všemožnou pomoc, o které jsme nebyli, teď už to můžeme přiznat, zcela stoprocentně přesvědčeni. Jak se však později ukáže, je to ve městě a asi i v kraji skutečně NĚKDO a co slíbí, dodrží, vždy včetně něčeho navíc.

Po krátké zastávce v Huarázu (Dina pokračuje rovnou do Yungay), určené pro nákup všeho nutného pro pobyt v horách, jako jsou například bomby na vaření, lahve místní kořalky Pisco nebo obrázky okolních kopců (co kdybychom tam třeba nevylezli nebo bylo ošklivo na focení), pokračujeme také dále. Do Yungay přijíždíme dopoledne na hlavní náměstí a hned se vydáváme podle plánku vyhledat Dinu. Jde to poměrně snadno, její "OPTEKA NAŠA" (Naše lékárna) je navíc známá všem místním. Podle názvu soudíme, že v majitelce těch sedm let studií v Kyjevě zanechalo skutečně více než hluboký dojem. Což se nám potvrzuje i později, například když nám Dina představuje svého černého psa se slovy: "Eto Čjornyj". Většina českých turistů, kteří zavítají do tohoto městečka, vyhledává ubytování v hostalu Gledel. Po mnoho let se stal díky svému cenovému komfortu útočištěm českých horolezeckých výprav. S pomocí naší nové známé, lépe řečeno na její povel, však získáváme jiné ještě levnější a na místní poměry velice slušné bydlení přímo na náměstí Plaza des Armas (jak jinak, všechna hlavní náměstí v Peru se takto jmenují). Levné znamená okolo deseti solů za noc, přičemž máme podezření, že pro normální smrtelníky a běžné „gringos“ je cena vyšší, zatímco pro vyvolené (rovná se kamarády Diny) výrazně nižší. Přitom přestože se v Peru smlouvá o ledasčem, ceny ubytování jsou poměrně těžko změnitelné. Vliv naší místní patronky poznáváme i druhý den ráno při odjezdu k jezerům Llanganuco, kdy se po jedné rychlé španělské větě adresované řidiči taxíku mění cena z původních deseti solů za osobu na pět. Večer před odjezdem jdeme k Dině „popiť čájku“ a dozvídáme se spoustu zajímavého z místní historie. Také se seznamujeme s její sestrou, která vlastně není sestrou vlastní, ale když v roce 1970 při zemětřesení zahynuly pod lavinou rodiny obou v té době mladých dívek, sblížily se a jsou od té doby sestrami. Řešení jihoamericky jednoduché, ale přitom prosté a lidské. Co by tomu řekly evropské úřady?

V této chvíli je namístě malé zamyšlení. Nejen Dina, sečtělá místní intelektuálka, ale i většina dalších místních lidí tady zná Českou republiku (spíše Československo), hlavní město Prahu i další údaje o naší zemi. Poznají nás dokonce i podle řeči! A co je dále velmi příjemné - jejich vztah k nám se po zjištění odkud pocházíme mění k lepšímu oproti chladně obchodnímu k běžným, dolary přinášejícím, „gringos“. Snad je to způsobeno naší pomocí při budování moderní peruánské armády, nebo jisté spřízněnosti režimů nedávno minulých, těžko říct. Do velké míry tomu však určitě napomáhá i ohlas úspěchů českých a československých horolezců a především tragédie naší výpravy v roce 1970 pod Huascaránem. Vztah místních (v čele s Dinou, jak jinak) k naší vlasti jde dokonce tak daleko, že plánují vybudovat v Yungay pod Huascaránem stálou českou expozici či muzeum. A na závěr jedna příhoda pro dokreslení: Jdeme po ulici v Yungay a Dina najednou povídá: "Sdělajem reportaž". No dobrá, ale jakou? Vede nás do jakési budovy a my najednou zjišťujeme, že jsme v místním rozhlase, vlivné stanici Radio Americana. Dina udělila šéfredaktorovi a majiteli v jedné osobě několik povelů (už nás ani nepřekvapilo že okamžitě poslechl) a nám řekla:"Budětě govoriť". Panebože, ale co? To je prý jedno, třeba jak se nám tu líbí. A tak začínáme v přímém vstupu promlouvat do éteru v celé oblasti Bílých Kordiller o krásách místní přírody, pohostinnosti peruánského lidu a kráse indiánských žen. Místní Miloš Skalka vše prokládá peruánskými hitovkami a po zhruba dvaceti minutách, kdy šou končí, máme pocit že minimálně v komunálních volbách by proti nám neměl Fujimori šanci. Celé naše vystoupení samozřejmě probíhalo v jazyce ruském se simultánním překladem do španělštiny. Je s podivem, jak nám kdysi nenáviděná ruština vůbec nevadí, duše slovanská je skutečně velmi široká. Odcházíme k místům poznamenaným tragickým zemětřesením v roce 1970, procházíme laviništěm a Dina začíná autenticky líčit vše, co se tehdy událo.

Den, který otřásl světem

Je neděle 31. května 1970, paprsky odpoledního slunce dopadají na svahy Kordillér, ulice v Yungay jsou po nedělním obědě téměř liduprázdné. Na malém plácku na předměstí stojí cirkusové šapitó, v něm desítky dětí, které sem odvedly rodiče, sledují cirkusové představení. Odpolední idylka. Na pahorku nad Yungay bdí nad klidem svých občanů několikametrová socha Ježíše. Pravou ruku má vztaženou k Huascaránu, levou obrácenu dlaní ke ztichlému městu. Gesto, které má podle obyvatel tohoto neklidného kraje naznačovat: "Zadrž horo, město spí!". Během několika minut však zmizí z kvetoucího údolí Rio Santa, táhnoucím se několik desítek kilometrů mezi štíty Bílých a Černých Kordillér, veškerý život.

Je něco po čtvrté hodině odpolední. Země se začíná chvět. Lidí se zmocňuje strach. Moc dobře tady vědí, co to znamená. Vybíhají do ulic, na volná prostranství. Otřesy se stupňují. Z dálky od 15 km vzdáleného Huascaránu zaznívá obrovský rachot. V důsledku silného zemětřesení se uvolňuje 70 až 90 metrů tlustá vrcholová deska a v šíři asi 2 km se řítí dolů. Strhává s sebou další masy skal, sněhu, bláta. Balvany nesené dolů do údolí mají velikost domů. Jedna její část zasypává údolí kolem jezer Llanganuco, kde leží tábor československé expedice. Hlavní proud míří do hustě obydleného údolí Santa. Celou patnáctikilometrovou vzdálenost lavina uráží za 2 až 4 minuty. Přelétá 100 metrový horský hřeben a řítí se na Yungay. Lavina, původně sněhová a ledová, se cestou údolím mění na změť bahna, kamení, stromů a zbytků malých vesnic. Její rychlost dosahuje až 450 km/h. Desítky lidí se v zoufalém boji o život během těch několika posledních minut snaží vysápat na pahorek s Ježíšem. Zadrž horo, město spí! Lavina zasypává celou Yungay desetimetrovou vrstvou bláta, přibližuje se k vyvýšenině, na které se v zoufalém strachu krčí u ježíšových nohou několik desítek lidí. Čekají tady na svou téměř jistou smrt. Ale jako zázrakem se proud laviny před vyvýšeninou rozdělí a s již pohasínající silou ho obtéká, aby skončil v nedaleké řece Santa. Yungay, město s pětadvaceti tisíci obyvateli mizí ze zemského povrchu. Na místě, kdy bývalo hlavní náměstí vyčnívají z bláta špičky čtyř palem. Na předměstí u cirkusu, kam lavina nedosáhla, pobíhají vystrašené děti, které se nemají kam vrátit. U Ježíše nad městem bude několik dní v zoufalství čekat 96 lidí na další záchranu. V Yungay a okolních vesnicích zahynulo během několika minut 27 tisíc lidí, v celé oblasti okolo sedmdesáti tisíc obyvatel. Katastrofa svým rozsahem okamžitě oblétá celý svět. Zemětřesení vstupuje do historie jako jedno z nejničivějších na celé zeměkouli.

30 let po té

Procházíme s Dinou místy, kde stávala stará Yungay, a Dina pokračuje ve vyprávění: "Já se v té době zrovna vracela z Limy do Huarázu na Univerzitu, ale vyprávění několika místních lidí kteří zkázu Yungaye přežili, bylo tak barvité, jako bych tam byla sama. I v Huarázu byly následky strašlivé, přestože je od místa, kam spadla lavina, vzdálen několik desítek kilometrů. Lidé v Yungay prakticky neměli šanci lavině uniknout, zabírala svoji šířkou celé údolí kolmé k toku Rio Santa. Během několika málo minut nebo spíše desítek vteřin bylo dílo zkázy dokonáno. Zachránilo se pouze několik lidí. Lidé na kopci u Ježíše však zdaleka ještě neměli vyhráno. Jejich dočasné útočiště bylo zcela odříznuto od okolí a byli odkázáni pouze na pomoc zvenčí. Celou oblast prohledávalo pouze několik prvních vrtulníků armády, protože rozsah celé katastrofy byl příliš veliký na plošnou záchrannou akci. Zachránění obyvatelé Yungay museli ještě mnoho hodin čekat na pomoc semknuti k sobě, aby čelili nočnímu chladu. Báli se své útočiště opustit, protože země se stále opakovaně, i když s mnohem menší intenzitou, otřásala. Až po několika dnech byli definitivně zachráněni." Stojíme s Dinou právě na onom pahorku a hledíme na místa, kde stávala před třiceti lety Yungay, zhruba kilometr od centra nového, dnešního města. Před námi je kamenné pole, z něhož ční pouze tři živé palmy, které přežily jako zázrakem na místě bývalého hlavního náměstí. Na vyvýšenině, kde se zachránil zbytek obyvatel, stojí památník a hřbitov. Původně jsme o zemětřesení nechtěli s Dinou mluvit, přestože nás samozřejmě všechny detaily zajímaly a to nejen kvůli tragickému osudu našich krajanů. Sama se však rozhodla stát naší průvodkyní a o událostech před třiceti lety, které ji vzaly všechny příbuzné, vypráví již s klidným hlasem. Po zemětřesení musela projevit velkou statečnost, byla totiž koordinátorkou záchranných prací v Yungay. Procházíme s ní po lavinovém poli, které je samo o sobě vlastně největším památníkem, částečně mezi záhony květin, většinou však po ploše zarůstající plevelem a pionýrskými dřevinami. "Tady stával náš rodný dům a tady na tuhle skálu jsem jako malá lezla, i přes to, že jsem to měla od maminky zakázané. Strašila mě, že se prý v puklinách skrývají jedovatí hadi", říká Dina s již poněkud zastřeným hlasem. I nás ty všechny konkrétní vzpomínky berou dost u srdce a tak radši jdeme tiše dál. Nevíme, co máme Dině říct, ať to bude cokoliv, radši až za chvíli. Byť uplynulo už dlouhých třicet let, některé věci prostě nejde smazat a zapomenout. Místní lidé však nepodléhají přebujelému sentimentu, takže dnes jsou vzpomínky sice bolestnou minulostí, ale nová Yungay žije přítomností. Pouze na místě, kam lavina dopadla, zůstává záměrně prázdná plocha, a nová výstavba se realizuje mimo toto údolí. Z piety i pochopitelné praktické snahy být mimo ohrožené území. Když byla na povel presidenta Fujimoriho na okraji bývalého zničeného města nad desítkami zasypanými těly postavena škola, vyvolalo to velkou a rozhořčenou odezvu mezi místními. Vše, co lavina pod sebou pohřbila, zůstalo totiž na místě, nemělo smysl prohledávat celé území. Na místě byl ponechán i zcela zničený vrak autobusu a osobního auta nedaleko tří palem. Škola byla sice postavena, ale od té doby na lavinovém poli nevyrostla již žádná další stavba.

Celé místo, kde stávala Yungay před třiceti lety, jednou zaroste trávou a stromy a tak jenom socha Ježíše (údajně nejrealističtější v Jižní Americe) na pahorku nad řekou bude připomínat budoucím generacím, co se zde odehrálo, a čelem k Huascaránu promlouvat svým gestem beze slov: "Zadrž horo, město spí".

Hora kolmá a kolmější

Je červenec roku 2000, 30 let po katastrofě a z šera spící nové Yungay vyrážíme vstříc svému cíli k Huascaránu. Před třiceti lety se o stejný cíl pokoušeli naši předchůdci. Hora k nim však nebyla milosrdná, tragické zemětřesení zastihlo všech 14 členů výpravy v základním táboře, který se nacházel v cestě vedlejšího proudu laviny, spadající ze severního vrcholu Huascaránu. Pokorně se přibližujeme k jeho úpatí. Jsme mladí čeští horolezci. Začátečníci. V roce 1970 jsme zrovna přišli na svět. Přesně v době, kdy tady naši předchůdci našli smrt. Nechceme být patetičtí. Nebudeme klást věnce ani vztyčovat vlajky. Chceme uctít památku pokusem o vrchol. Naši předchůdci by se možná zachovali stejně. Nepřišli jsme uctívat legendy, přišli jsme, protože máme stejné cíle, stejná měřítka hodnot. Těmi jsou pro nás hory a příroda. Kdo jednou zkusil vyměnit pohodlné vymoženosti civilizace za svobodu, kterou poskytují dobrodružství mezi horskými velikány, kdo jednou zažil západy a východy slunce v horách, vítr na ošlehané tváři nebo čaj, který uvaří kamarád v okamžiku, kdy už nezbývá dost vlastních sil, ten ví, o čem je řeč.

Zastavujeme se u památníčku horolezců, do škvíry mezi kameny vkládáme pár kvítků, které jsme natrhali cestou, pocity jsou všelijaké a tak radši sbíráme horolezecké nádobíčko a kodrcajícím se vehiklem si razíme cestu pod morénu, na níž chceme vystavět základní tábor. Sjízdná cesta končí ve 3100 metrech, přepřaháme na osly a sami se oslím tempem potácíme o tisíc výškových metrů vzhůru, na malé plošinky pod pásmem skal, kde budeme budovat základní tábor. Tropické vedro nám dává první lekce, jedinou náplastí na zničené a unavené tělo je fantastická příroda kolem, eukalyptové plantáže střídají obrovské opuncie a agáve, základní tábor je lemován hnědočervenými zkroucenými kmeny prastarých stromů. Naši oslové odejdou zítra ráno dolů do údolí a zbývajících výškových dva a půl kilometru bude čekat jen a jen na nás.

Vstávání a opouštění vyhřátého spacáku je jeden z mála záporů, které mi na horolezectví dost zásadně vadí. Odměnou je teď ale neuvěřitelné panorama ozářené ranním sluncem. Celé údolí Rio Santa oddělené od Pacifiku temnou kulisou Černých Kordillér nám leží u nohou. Jako malá bílá tečka se dá nad Yungayí vytušit bdící socha Ježíše. Svojí pravou rukou už neukazuje jako včera někam k nedostižným výšinám. Jeho pravačka je teď někde hodně hluboko pod námi. Přelézáme prudké skalní stupně, traverzujeme po hladkých plošinách, abychom se kolem druhé hodiny odpolední doploužili k nástupu na ledovec. Tady stavíme další tábor a připravujeme se na stěžejní den výstupu. Severní nižší a jižní vyšší vrchol Huascaránu od sebe dělí ploché sedlo Garganta, které spadá prudce dolů nebezpečným ledopádem, který se pro většinu expedic stává klíčovým místem výstupu. Ledovcové věže velikosti patrového domu i rozervané chřtány trhlin, které se cestou vzhůru musejí překonávat dávají této části výstupu docela zajímavé proporce. Nám tento úsek pocuchal nervy už před týdnem, kdy jsme se od skupiny vracejících se horolezců dozvěděli, že letos je obávaný úsek ještě kolmější než jindy a led ještě ledovatější a že pivo a kuřata jsou stejně nejlepší v Yungay na náměstí. A tak v pěti a půl tisících upíjíme vlažný čaj z termosky, zakusujeme se do suchých müsli tyčinek (to je ten zmiňovaný druhý zápor horolezectví) a ukrajujeme mačkami metr po metru ve ztvrdlém ranním firnu. Co je kolmé nemůže už přece být kolmější a vzniklé potíže se nakonec jistě nějak vyřeší. Vyřešily. Stojíme pod obávaným úsekem ze skelného ledu. Těžce jsem se spletl, když jsem si myslel, že druhý stupeň od přídavného jména kolmý je kolmější a takový útvar že neexistuje. Druhý stupeň totiž zní převislý a teď stojíme před jeho zhmotněním v nadživotní velikosti. Chilská expedice před námi právě sbalila hliníkové žebříky, její nosiči je pomalu snášejí dolů do tábora a naše čtveřice - bez nosičů, žebříků a dalšího komerčního zázemí začíná předvádět svoje kejkle. Střídavě se houpeme na lanech, bezvládně visíme zavěšeni na cepínech s nohama marně hledajícíma pevný bod, taháme dvacetikilové batohy po lanové kladce, kde se působením nepochopitelných fyzikálních sil váha nerozkládá, ale násobí, a za necelé dvě hodiny už radostně poskakujeme na vrcholu této převislé ledové věže. Nebýt v šesti tisících, kde každý pohyb navíc je zbytečný a vysilující luxus, tak bychom do posledního výškového tábora snad i radostí dotancovali.

Mezi nebem a zemí

A zase vstávání a müsli a vlažný čaj, dnes v neděli! dokonce už ve 3:15 ráno a navíc v takové zimě. Je vrcholový den, když to všechno vyjde, budeme si možná za několik hodin vychutnávat první paprsky vycházejícího slunce z vrcholu nejvyšší hory peruánských And. Od tohoto okamžiku nás ale ještě dělí téměř kilometr do výšky, hrozivé chladno nedělního rána a tma, kterou krok za krokem probodáváme světly čelových lamp. Někdy je lepší nevidět do hlubin pod sebou, první stovky metrů nás poměrně překvapují svou strmostí, takovou expozici jsme v těchto partiích už nečekali. V šest hodin vychází slunko, zima i únava se stupňují. Po šesti hodinách utrpení mezi šesti a sedmi tisíci docházíme konečně na vrchol. Jižní vrchol Huascaránu vypadá jako fotbalové hřiště. I sklon tomu naprosto věrně odpovídá, najít nejvyšší bod je poměrně náročný geodetický úkon. Sedíme nad místem, kde se vrcholová plošina láme dolů do údolí, pozorujeme v dálce údolí Santa se starou Yungayí, Černé Kordilléry, na opačné straně jsou v úzkém údolí sevřena krásná jezera Llanganuco, u nichž stál před třiceti lety československý základní tábor, a na obzoru se vypíná nepřehlédnutelná kulisa peruánských And. Všechny jejich vrcholy jsou pro dnešní den níž než jsme my. Ten okamžik si s pokorou uvědomujeme. Zítra už nás zase přerostou, zítra už bude zase všechno jinak. Cíl expedice je splněn. Ale výstup končí až dole v údolí. Takoví začátečníci zase nejsme, toto každý z nás moc dobře ví. Ještě nás čeká několik dní sestupu do základního tábora, také bouře v sedle Garganta, stany zafoukané sněhem, odřené paty u nohou a bolavá záda od těžkých batohů, ale i příjemné pocity po úspěšném výstupu. A Dina.

Zadrž horo, město spí

Přivítání v Yungay je milé a upřímné. Největší radost kromě nás samotných má pochopitelně naše patronka a ošetřovatelka Dina. Náš vztah s ní a její sestrou už nabyl vskutku neformálních rozměrů, po návratu okamžitě hodnotí náš výkon slovy: "Vy Češi už tady znáte kdejaký vrchol a my tu mezitím jen dřepíme doma na zadku..." Není to jako obvykle zas až úplná pravda, nebyla by to Dina, kdyby nás nečekalo ještě něco překvapivého navíc. Z trouby totiž vyndavá pekáč s čerstvě upečenými ošklivě rozpůlenými morčaty - peruánskou specialitou, kterou nám na oslavu servíruje. (Nebudu teď popisovat, co je ten třetí zápor horolezectví...)

Odjíždíme do Limy, je pozdě večer, město spí. V dálce tušíme bílé svahy Huascaránu. Vykláníme se z okýnek autobusu, poslední pohledy vzhůru. Majestátní socha Ježíše nad starou Yungayí stále bdí a ukazuje. Zadrž horo, ...

Post scriptum

Už pár týdnů jsme v Praze. Jana, Tomáš, Petr, Carlos, Gábina, Martin s Marcelou a my dva s Martinem. Všem patří dík za nezapomenutelné dny v Peru. A samozřejmě Dině. Vzpomínky a zážitky nás ještě krásně pronásledují na každém kroku. Jenže po všech skončených, byť úspěšných expedicích vždycky zůstává v člověku takové divné prázdno. Ten zvláštní pocit znají všichni cestovatelé i horolezci. A to prázdno je nutné co nejrychleji zaplnit. Dalšími plány, těšením, přípravami. Už pár týdnů jsme v Praze a to je pro cestovatele příliš dlouhá doba. Odcházíme do knihkupectví pro mapu Aljašky. Za rok držte palce.